Libor Dvořák: Co nutí Putina – aspoň prozatím – ke zdrženlivosti?
Již skoro týden si svět láme hlavu nad tím, jak byla míněna slova ruského ministra obrany Sergeje Šojgua, kterými prezidentu Putinovi sdělil, že začalo stahování ruských jednotek od rusko-ukrajinské hranice. Západ ovšem, přinejmenším ve větším měřítku, nic takového nezaznamenal. Jak trefně poznamenal šéf ukrajinské diplomacie Kuleba: „To, co slyšíme, potřebujeme také vidět.“
Velmi časté je přitom hodnocení „bezzubý Západ a rezolutní Rusko“ – tím se samozřejmě myslí zejména fakt, že Západ rovnou avizoval rozhodnutí se zbraní v ruce ve prospěch Ukrajiny nezasahovat, zatímco Putin dnes a denně předvádí, že masivní vojenský zásah proti „bratrskému národu“ je pro něj plně myslitelný. V lecčem se ale zřetelně přepočítal, zejména v tom, že se mu podaří integrovanou Evropu rozdělit. Opak je pravdou – starý kontinent se tváří v tvář nové hrozbě spíše stmelil.
Čtěte také
Co tedy – alespoň prozatím – nutí Vladimira Putina ke zdrženlivosti? Za prvé: Případná velkoformátová válka s Ukrajinou by nakonec nebyla ani malá, ani vítězná, jak si Putin případné konflikty s účastí Ruska představuje, ale vleklá a krvavá.
Zadruhé: Podobně jako z Afghánistánu nebo z Čečenska by se tisíce ruských mladých chlapců opět vracely v zinkových rakvích.
Zatřetí: To by prezidentovi v očích dnes jinak politicky apatických Rusů jistě neprospělo, stejně jako představa vyloženě bratrovražedné války.
A začtvrté: Válka by dále zhoršila již tak mrazivé vztahy se Západem, které by znamenaly přinejmenším další sankce (i když právě těch se, zdá se, Putin zase tolik nebojí).
Bipolární svět
Čtěte také
Přesto může být právě ruský lídr spokojen, i kdyby celá krize skončila tak, jak to v tuto chvíli vypadá – tedy víceméně ničím. Ve čtvrtek 10. února jsme si připomněli už patnácté výročí nechvalně známé Putinovy řeči na Mnichovské bezpečnostní konferenci, která se mimochodem letos opět koná právě v těchto dnech.
Ruský prezident tam Západu adresoval svůj do té doby nejtvrdší odsudek, když mimo jiné řekl: „Svět nemůže být monopolární. Spojené státy se snaží prosazovat veškeré svoje představy, což komplikuje řešení řady mezinárodních krizí. Americký postup odporuje závazkům, které si daly Východ a Západ, když se na počátku 90. let rozpouštěla tehdejší vojenská aliance socialistických zemí – Varšavská smlouva.“
Od té doby Putin usiloval o to, aby svět monopolární nebyl a aby se v ideálním případě znovu stal bipolárním, na jehož druhém pólu by přirozeně, stejně jako v dobách studené války, proti USA a NATO stálo Rusko – i když je něco takového dnes už jen těžko představitelné. Každopádně ale krizí, kterou sám vyvolal, dosáhl toho, že je na něj velmi významně vidět, a dokázal, jak důležité je s ním v globálním měřítku počítat. A to zase není tak málo.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Související
-
Alexandr Mitrofanov: Uvnitř Ruska stejné dusno jako u hranic s Ukrajinou
V mlýnku na maso, který se otáčí uvnitř ruského represivního systému, jsou kromě vyloženě politických i případy, které jako by vytáhli z Gogola či Charmse.
-
Ukrajina mezi „šílenstvím“ Ruska a „hysterií“ Západu. Pohled zpravodaje listu Guardian z Kyjeva
Mezi Západem a Ruskem neustává napětí kvůli Ukrajině. Rusko tvrdí, že stahuje jednotky z pozic kolem ukrajinských hranic. NATO ale tvrdí, že známky deeskalace nevidí.
-
Jaká nová válka? Na Ukrajině se bojuje už osm let a napětí není větší než jindy, popisuje reportér
Podcast Vinohradská 12 s reportérem Hospodářských novin Ondřejem Soukupem o situaci na Ukrajině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
