Libor Dvořák: Co dělá Chodorkovskij?

Pravdou je, že Chodorkovskij prakticky hned inzeroval, že se „nehodlá angažovat v aktivní politice“. A stejnou pravdou je, že my ostatní jsme mu to moc nevěřili a že logika ruského vývoje ho přiměje k tomu, aby se alespoň jako podporovatel tzv. nesystémové opozice nějak projevil. Neděje se tak.

Francouzský spisovatel, filozof a novinář Bernard Henri-Lévy připomíná, že když na Západ přijeli někdejší sovětští disidenti jako Vladimír Bukovskij či Leonid Pljušč, hřímali proti brežněvskému režimu tak, že jejich hořká ironie doslova duněla po celém světě. Chodorkovskij je, alespoň prozatím, vlastně zticha. Znamená tato nápadná mlčenlivost bývalého šéfa Jukosu, že se svým bývalým věznitelem uzavřel jakýsi tajný pakt? Bernard Henri Lévy má jiné vysvětlení.

„Jsem dostatečně stár na to,“ říká francouzský filozof, „abych si pamatoval Brežněva a další kremelské hierarchy těch dob. Pamatuji si jejich odulé tváře, shlížející z tribuny mauzolea na poddané, na jejich obrovská těla, navlečená do neforemných plášťů. Byli symbolem rozkladu a konce jedné epochy.“

Putin a jeho doba se od této doby diametrálně liší. Zatímco v 80. letech si kdekdo myslel, že sovětská moc je věčná, disidenti věděli, že jí zvoní umíráček. Dnes máme nejednou tendenci se domnívat, že putinismus je příznačný kolos na hliněných nohou, rozežíraný korupcí, bídou a vymíráním národa.

Tak to ale není, sděluje nám mechanicky záhadný mírný úsměv Michaila Chodorkovského. Tento muž se tak podle Bernarda Henri-Lévyho stává disidentem jiného typu, v jehož rezervovanosti se zrcadlí krutá realita Ruska. Michail Chodorkovskij je tedy takříkajíc z donucení opatrný a trpělivý oponent, který podobně jako biblický bůh Jahve s výbuchy hněvu nespěchá, ale své poslední slovo ještě rozhodně neřekl. Následující měsíce ukáží, nakolik je tento názor oprávněný.