Libanon má opět prezidenta i premiéra

Současným největším problémem země je rozdílný pohled na budoucnost Libanonu, tedy odlišný pohled prozápadního bloku křesťanů, sunnitů a Drúzů na jedné straně, - a na druhé straně zejména šíitského Hizballáhu orientovaného proíránsky a prosyrsky.

Vyvrcholením krize, která předloni začala roztržkou dosud společné vlády, byly ozbrojené střety, které letos v květnu šokovaly mnoho Libanonců. Jejich bezprostřední příčinou byl pokus vlády zasáhnout proti soukromé telekomunikační síti, kterou si Hizballáh v zemi vybudoval zcela nezávisle na státu. Při přestřelkách na několika místech země zahynuly desítky lidí, často nezúčastněných civilistů. Právě strach z obnovení občanské války vedl obě strany k určité dohodě, kterou zprostředkoval Katar.

Prvním viditelným výsledkem byla volba prezidenta, jehož post byl neobsazený už půl roku, protože oba bloky se nedokázaly dohodnout na tom, kdo tuto převážně ceremoniální funkci obsadí. Podle libanonské tradice má jít o křesťana. Nyní v čele státu stanul Michel Sulejman, dosavadní velitel libanonské armády, nominovaný prozápadním blokem.

Dalším viditelným výsledkem je zvolení premiéra do čela nového kabinetu, jak se stalo koncem minulého týdne. Kabinet bude řídit jeho dosavadní předseda Fuad Siniura, sunnitský muslim, ovšem za zcela nových podmínek. Do vlády se vrátili zástupci Hizballáhu, kteří mají více než třetinu křesel a právo veta na jakékoli vládní rozhodnutí. Političtí komentátoři v Libanonu sestavení nového kabinetu a volbu prezidenta velebí jako velký úspěch a obnovu národní jednoty, která je v této fragmentované společnosti často vzývaným, ale málo kdy naplněným cílem. Sama skutečnost, že prozápadnímu bloku se podařilo prosadit ze strany šíitů nenáviděného původního premiéra Siniuru se dá považovat za symbolický úspěch, o složení vlády bude Siniura teprve jednat. Obě strany se také dohodly na obrysech nového volebního zákona, podle kterého zvolí v příštím roce nový parlament.

Zdánlivě jde tedy o velký úspěch, místo bojů přišla jednání, a místo síly ústavní postupy. Ve skutečnosti je celá věc složitější. Nikdo nepopsal problematičnost současné situace lépe a stručněji než šajch Hamad bin Chalífa al Thání, občanským povoláním katarský emír, tedy muž, který dohodu zprostředkoval a zasloužil se tak o Obnovu pořádku v Libanonu. Podle katarského monarchy momentální uspořádání problém spíše zakrývá než řeší. Emír, kterému byla udělena zcela mimořádná příležitost v Libanonu promluvit, svými odvážnými slovy vyvolal rozruch, ovšem ve skutečnosti řekl něco, čeho si je mnohý Libanonec sám dobře vědom.

Je tu totiž několik velkých "Ale". Šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh krátce po volbě prezidenta vystoupil na obrovském shromáždění svých příznivců, a z gigantické obrazovky tvrdil, že jeho hnutí nemá za cíl libanonskou společnost ovládat nebo jí vnucovat své názory. Mnoho Libanonců se obává, že tomu tak není. Hizballáh je čím dál sebevědomější a dělá si v zemi, co chce. Předloni zavlekl Libanon do války s Izraelem a minulý měsíc málem do války občanské - Hizballáh disponuje silou, se kterou se nemůže měřit ani špatně vybavená a nevycvičená libanonská armáda.

Zmínka o armádě je důležitá - během květnových bojů armáda zůstala stranou, což se často vydávalo za projev její blahodárné neutrality. Jak se ale každý student politologie dozví hned v prvním ročníku, základním znakem státu je monopol na ozbrojené násilí. Případ Hizballáhu je přímo učebnicovým příkladem toho, jak to za normálních okolností nemá vypadat. Velitelem libanonské armády během květnových nepokojů, jež měly za cíl postrašit vládu, přitom nebyl nikdo jiný než nynější čerstvě zvolený prezident Michel Sulejman, který se tak de facto postavil na stranu Hizballáhu. Neměli bychom zapomenout, že jak on, tak větší část vyššího důstojnictva armády, byla do svých funkcí povýšena ještě v době, kdy nad Libanonem vládla Sýrie, než musela po dosud neobjasněné vraždě význačného libanonského politika Rafíka Harírího stáhnout své vojáky domů.

Prozápadní síly v Libanonu věří, že za Harírího vraždou stály právě syrské tajné služby, a totéž si myslí o celé řadě dalších záhadných vražd spáchaných v uplynulých letech v Libanonu výhradně proti prozápadním osobnostem. Budou se tyto vraždy vyšetřovat, když ve vládě sedí hlavní syrský spojenec, tedy hnutí Hizballáh? Vždyť právě předloňské ustavení vyšetřovacího tribunálu, který měl zkoumat Harírího vraždu, byl příčinou odchodu syrského spojence Hizballáhu z kabinetu a začátkem politické krize.

Ve velké části prozápadního tábora v Libanonu se tedy mísí úleva s hořkostí - je jasné, že svůj boj o vymanění Libanonu z vlivu Sýrie a Íránu prohráli. Hizballáh se svých zbraní nezbaví, naopak je silnější a sebevědomější než dříve, a jistě si nenechá vyrazit tuto příležitost z rukou.

Nervózní jsou však i západní země, zejména Francie, která silně podporovala sunnity, křesťany a Drúzy. O to víc jsou neklidní i v Izraeli. Jeruzalém horko těžko dosahuje toho, aby se palestinskému hnutí Hamas nepodařilo legitimizovat se v Evropě jako standardní politická strana. Nyní se další podobné síle, tedy Hizballáhu, podařilo vstoupit do vlády - a tedy i mezinárodní politiky - hlavními dveřmi. Pokud bude chtít britská dopravní firma investovat v Libanonu, a ministrem dopravy je zástupce Hizballáhu, s kým jiným bude jednat než právě s ním, ptá se kupříkladu redaktor izraelského listu Jerusalem Post.

Na rozdíl od Hamasu není Hizballáh na evropském seznamu teroristických organizací, a nyní se už nic takového ani nestane. Orient je plný překvapení, a tak se další vývoj, a to zejména uvnitř Libanonu, nedá odhadnout. O napjaté atmosféře vypovídá i skutečnost, že po zvolení kompromisního prezidenta vypukly nové přestřelky v jedné z nábožensky smíšených bejrútských čtvrtí, které vyprovokovala oslavná střelba mladých příslušníků Hizballáhu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .