Letní přemítání

Těm z nás, kteří se místo toho řítí po dálnici někam k moři, chci tedy aspoň připomenout, že cestou míjejí bez povšimnutí něco, co formovalo jejich předky, něco co by si zasloužilo aspoň trochu jejich pozornosti, ne-li přímo díkuvzdání. Někteří psychologové říkají, že v jiné krajině bychom byli jinými lidmi. Já tomu věřím a byl bych rád, kdyby tohle varování brali na vědomí politici při rozhodování o venkovu, o zemědělství, o ochraně přírody.

Máme tu výsadu - my Češi i většina ostatních evropských národů - že máme ještě laskavou krajinu, přesto, že se k ní - zejména my lidé z měst - dávno nechováme jako k jedné z našich největších hodnot. Stále víc se houfujeme v městských aglomeracích, žijeme odtrženě od krajiny, která byla nedílnou součástí života tolika předchozích generací. Svým způsobem života bývalo kdysi maloměsto venkovem, dnes je vesnice svým způsobem života miniaturou města. A tam, kde se nedokáže stát městem beze zbytku, upadá. V krásné knize Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější se můžete dočíst, že blahobyt ohrožuje venkov víc než bída. Jak ironická pravda! Kdo z venkovanů touží po blahobytu, ohlíží se po městu.

A lidé z měst, pokud vyjíždějí ve dnech volna někam "do přírody", bývají hned první večer vyvedeni z míry setkáním s živlem, kterému se odcizili. Instinktivně před ním utíkají: na návštěvu k sousedovi, do hospody na návsi, prostě do houfu. Ti z nás, co teď v létě jedou k moři, vědí už předem, že jedou do nepředstavitelného davu, který je pohltí na plážích i v ulicích přímořských letovisek, v obchodech. Nehrozí jim, že by zůstali sami se sebou, tváří v tvář mlčení krajiny. A kdyby přece, vyhledají podvědomě jedni druhé. V disku, na terase kavárny a podobně. Západ slunce nad mořskou hladinou bude jen sezónním doplňkem jejich městsky pojatého odpočinku.

Ti, co v létě jezdí na venkov, nejsou v tomto smyslu o nic lepší. Přivážejí si s sebou, bohužel, zvukovou kulisu města: hluk motorových kos, sekaček, křovinořezů, motorových pil a v poslední době i řev terénních motocyklů a speciálních čtyřkolek. My, lidé z měst zřejmě ještě nejsme ve svých aglomeracích natolik sužování alergiemi, neurózami a vyčerpaností z městského tempa, abychom si spolu s Václavem Cílkem, autorem krásné knížky Krajiny vnější a vnitřní, v duchu říkali: Chceš-li pomoci městu, starej se o to, aby se dalo žít na venkově.

Nepatří-li ještě tato výzva k prioritám českých politiků, je to škoda, ne-li chyba. Ještě větší chyba ale je, že nepatří ani mezi priority veřejnosti. Ta o tom, co prožívá venkov, většinou neví. Možná že ti z nás, co tráví léto třeba na španělské Costa Brava, by si hluboké drama evropského venkova uvědomili, kdyby zajeli pár desítek kilometrů do vnitrozemí. Do kraje kolem Teruelu. V žírném obilnářském kraji jsou vesnice, kde zbývá už jen posledních pár rodin a ty se musejí dívat, jak se kolem nich rozpadají opuštěné domy, jak jeden po druhém odchází lékař, hostinský, elektrikář, ubývá dětí školního věku. Když už jich ve vši nezbývá víc než pět, okresní úřad nemilosrdně zavře školu. A to je smrt vesnice. Odejdou z ní poslední rodiny s dětmi a nové rodiny s dětmi nepřijdou.

Ti z nás, kdo tráví dovolenou na francouzské riviéře, se s dramatem evropského venkova mohou seznámit v blízkém vinařském kraji l´Aude, kde vinaři podle direktiv a proti finanční kompenzaci EU vytrhávají z kořenů hektary keřů méně kvalitní vinné révy. Aby evropské vinařství přežilo aspoň v nejkvalitnějších odrůdách. I současný osud české cukrové řepy je velkým vykřičníkem.

Jenomže zatím u nás - ale i jinde v Evropě - převládá vůči venkovu přezíravost. U nás není výjimkou ani pohrdavý tón vůči požadavkům farmářů, výsměch jejich demonstracím. Naopak je obecným míněním, že dotace Evropské unie venkovu a zemědělcům jsou mrháním peněz. Naproti tomu se v tisku téměř nevyskytne argumentace, která by přesvědčovala o tom, že záchrana venkova je v podstatě záchranou města. A tudíž záchranou země.

Krom toho mluví ve prospěch venkova ještě jeden argument. Venkov nejsou jen budoucí plíce zahlcených městských aglomerací. Venkov a krajina, to je také otevřená kniha nesčetných svědectví o tom, kým jsme. My Češi v Evropě, my Evropané ve světě. Českou a vůbec evropskou krajinu charakterizuje vysoká míra obdělanosti. Žijeme v krajině vytvořené značnou měrou člověkem. Jestliže z nás netečnost k problémům venkova udělá nakonec nešťastné vězně stále anonymnějších měst, zjistíme, že v nemoudře globalizovaném lidském společenství nedokážeme ubránit svou identitu mimo jiné také proto, že jsme se soustavným zanedbáváním připravili o jednu hodnotu, která ji po staletí vytvářela: o kultivovanou českou krajinu, o kulturu českého venkova.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .