Leo Pavlát: Blob na naši hlavu

29. květen 2012

Je léto a noviny považované za nebulvární se těm nepokrytě bulvárním blíží víc než obvykle. Namátkou srpnové titulky z hojně prodávaných celostátních deníků: "Tučňáci doputovali až na brazilské pláže", "Ve městě zabíjel medvěd". Takové jsou zprávy z Jižní Ameriky a Rumunska a o pozornost usilují i novinky z Kanady a Řecka: "Muž uřízl spolucestujícímu hlavu", "Vrah chodil ulicemi s hlavou oběti".

Na veřejnosti uříznutá hlava, toť s výjimkou míst, kde řádí islamističtí fanatici, vskutku novum. Vedle takové zpravodajské bomby nejsou ničím ani tučňáci mezi lehátky turistů, ani oběť krvežíznivého chlupáče ve stotisícovém městě. Navrch má hlava cestujícího oddělená od těla v dálkovém autobuse mezi Edmontonem a Winnipegem a hlava milenky v ruce zhrzeného amanta na řeckém ostrově Santorini.

Čtu ty zprávy a napadá mě, že zabývat se v tisku hlavami jako makabrózní kuriozitou není vůbec potřeba. Hlavy si můžeme ponechat, jak je známe: Na krku a v bohatství jazyka. A přitom by se dalo psát, až by redaktorům "hlava na krku sotva seděla", což je staré české rčení pro ty, kdo mají starosti. Pravda, jedna "hlava" se v našich médiích uchytila nesmírně pevně. Je to ta, kterou lidé - hlavně ve zpravodajství televize Nova - nevěřícně kroutí, ať se děje cokoliv. Pro to, co se děje kolem projektu nové budovy Národní knihovny na Letenské pláni, je to však obrat stále trefný.

Na téma blobu a knih v Klementinu se už drahný čas vedou vášnivé diskuse. Naposled do sporu stavět, či nestavět zasáhl ministr kultury, který věcně a nezaujatě zdůvodnil, proč se projekt architekta Kaplického neuskuteční. Nevím, zda pan ministr rozhodoval s hlavou těžkou či zamotanou, ale jedno je jasné: Kritika zastánců blobu vzápětí dopadla právě jen na hlavu jeho. Ostrý ve výtkách je přitom především tvůrce blobu. Že má svou hlavu, víme už dlouho.

Nově je jasné, že si tu hlavu také postavil a každý vidí, že to není hlava "marcipánová", jak též čeština označuje povahu ústupnou, ale hlava opisovaná naší mateřštinou coby "tvrdá" či "železná", zkrátka umíněná. Však také architekt Kaplický všechny námitky hází za hlavu a stále jen opakuje, že blob bude a bude a bude. Renomovaný tvůrce je přesvědčen o své jediné pravdě, a dává to najevo na můj vkus pyšně - s hlavou hodně vysoko. Do té mé sice také nejde, hlavu si lámu a v hlavě mi vrtá, proč byl celý podnik připraven jaksi hlavou dolů čili zmateně.

Vždyť jakou váhu má architektonická soutěž bez zaručeného pozemku pro vítěznou stavbu a jasného finančního rámce? Tak už to však u nás chodí. Možná si někdo tyto souvislosti, jak praví další české úsloví, "nesebral do hlavy" čili na ně zapomněl, možná o nich zúčastnění věděli, ale pak se jim z hlavy vykouřily, anebo je jenom z hlavy lehkomyslně pustili. Že se někomu "hlava splašila" je další možnost. Podle jiného českého rčení to znamená "jednat zbrkle".

Ať tak či tak, jisté je, že po rozhodnutí ministra Jehličky hodně zastánců blobu hlavu ztratilo. Jinak by - při vší úctě k onomu projektu - nemohli, jak český jazyk krásně glosuje "jiným po hlavě chodit", v "hlavu nenávidět", "psí hlavy nasazovat". Je to smutné, co se kolem blobu událo a co se stále děje. Mnoha zúčastněným přerostl přes hlavu, mnozí mají máslo na hlavě, ale kvůli tomu my ostatní svou hlavu nevěšme, ani s ní netlučme o zeď.

Nakonec totiž - řečeno s Františkem Ladislavem Čelakovským - stejně nezbude, než celé téhle patálii kolem nové Národní knihovny "hlavu zlomit". Vysvětlovat netřeba.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.