Ledoborec Seehofer

Ovšem takoví, kteří budou ochotni akceptovat v jeho delegaci také volené zástupce sudetských Němců. Bavorský předseda vlády nenechal v Augšpurku nikoho na pochybách, že do Prahy hodlá přijet s nimi. Právě na tom ovšem doposud plány na oficiální návštěvy bavorských premiérů v Praze troskotaly. A také proto, že se ze sudetoněmeckých kruhů ozývalo, aby se jednalo o Benešových dekretech, na jejichž základě přišly 3 miliony sudetských Němců v poválečném Československu o majetek, a nakonec i o domov. Tuhle otázku, podle česko-německé deklarace z roku 1997 pro českou stranu uzavřenou jednou provždy, ale Praha odmítá otevírat.

Seehoferova dikce na sudetoněmeckém sjezdu byla v tomto ohledu ve srovnání s jeho předchůdci o poznání smířlivější: současný šéf bavorské vlády citoval Monneta, jednoho z otců evropského sjednocení, který svého času řekl: „nesjednocujeme státy, ale lidi“. A Seehofer ho doplnil v tom smyslu, že pokud chceme sjednotit lidi, musíme odsunout stranou to, co je mezi nimi. Podle Seehofera nejsou Benešovy dekrety ani stavění soch Benešovi něčím, co by lidi v Evropě sbližovalo. Takové dekrety jsou zdmi, které jsme v Evropě překonali už před dvaceti lety. Lidé se sbližují rozhovorem, symboly, dialogem. Seehofer připomněl slova Petera Glotze, významné osobnosti sudetoněmeckých sociálně demokratických antifašistů, že k politické Evropě nedospějeme, dokud budeme s některými evropskými národy zacházet jako s tichými blázny, se kterými nelze otevřeně diskutovat, protože by to kazilo jejich terapii. Peter Glotz, zdůraznil Seehofer v Augšpurku, má pravdu. A proto hodlá šéf bavorské vlády usilovat při svém návštěvě v Česku právě o otevřený dialog. Své sudetoněmecké publikum ale vzápětí varoval před přehnanými nadějemi. Jistá očekávání ovšem podle Seehofera na místě jsou, protože česká společnost se mění. V této souvislosti připomněl šéf bavorského kabinetu nedávný televizní dokument o vraždění Němců po konci války s tím, že je to poprvé, co Češi něco takového viděli. Je to součást zpracování minulosti. Kdo takové obrazy vidí, musí se ptát, jak je možné, že zákon, kterým byly amnestovány tyto poválečné zločiny, pořád ještě platí.

Pasáže, vztahující se k Česku, tvořily ovšem v Seehoferově projevu jen malou část. K sudetským Němcům mluvil rovněž o současné krizi, ale hlavně s velkým uznáním o jejich zdařilé integraci do německé a bavorské společnosti. Tato integrace nachází svůj výraz v uznání společných dějin v dobrém i zlém, včetně vyhnání, a to v dokumentačních centrech o vyhánění, chystaných v Berlíně a v Mnichově. Proč? Seehofer znovu citoval sudetoněmeckého antifašistu Petera Glotze: „Vyhnání bylo, ať tomu vítězné mocnosti říkaly v srpnu 1945 jakkoli, zločinem. Aspoň na sklonku života chceme my, uprchlíci a vyhnanci z roku 1945, o svém osudu otevřeně mluvit. To si nenecháme vzít.“ Volení zástupci sudetských Němců, kteří by do Prahy se Seehoferem na podzim přijeli, ovšem vyhnání na vlastní kůži nezažili. Narodili se sudetoněmeckým rodičům už v Německu. A s dialogem s Čechy získali za posledních dvacet let bohaté zkušenosti. Franz Pany například, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, je čestným občanem Mariánských lázní. Česká vláda by tak jen konečně dohnala to, co se v regionech už praktikuje běžně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.