Láska v čase ptačího moru

Občas ho něžně pohladím a řeknu Najdi si jiného, já jsem ženatej. Někdy přinese darem mrtvou myš. Dnes přitáhl v hubě ptáka, navzdory faktu, že kočky se zajímají spíše o živé než mrtvé hlodavce a ptáky. Blbečku, copak nevíš, že ptačí mor je přenosný i na kočky? Napomínám ho starostlivě, ale Max švihá ocasem a tiše přede píseň veliké lásky. Max je zrzavý kocour a také on je bezprostředně ohrožen ptačí chřipkou. Ptačí mor doslova letí světem a čeří hladinu emocí skoro jako teroristická Al-Kaida.

Reakce veřejnosti tu a tam ilustrují to, čemu se politicky nekorektně říká národní charakter. Švýcaři rychle vynalezli zázračný lék Tamilu a vydělávají na něm obrovské peníze. Občas uvalí na hospodářské ptactvo domácí vězení, ale většinou spokojeně konstatují, že nemoc se zatím omezuje na sousední Francii, Rakousko a Německo. Turci už dávno hromadně vybíjejí slepice a připravují tím muka svým dětem, zvyklým přátelit se s domácí drůbeží podobně jako naše potomstvo s morčátky a křečky. Jedněmi z prvních obětí se v Turecku stali dva malí kluci, kteří pietně uložili svého oblíbeného kohoutka do hrobečku a na rozloučenou ho políbili. Prezident Francie, země proslulé konzumací a především vývozem drůbežího masa, si v televizních novinách demonstrativně pochutnával na kuřecím stehýnku.

Jeden z německých zemských ministrů zemědělství, pod jehož působnost spadá morem ohrožený ostrov Rujana, nařídil kachnám tuhou domácí vazbu a do kamery zamračeně prohlásil. Hlava, která se vystrčí z kurníku, bude okamžitě uťatá. České reakce mi jsou známy pouze z denního tisku. Jeden velkodrůbežář si myslí, věren tradici, že za všechno nesou zodpovědnost cizinci, že v Asii, kde nemoc vznikla, žijí komunity lidí, které během svých svátků udržují určité rituály. Koupí drůbež a pijí její syrovou krev a tak se nakazili. Jiný, jihočeský farmář,na fotografii objímá bělostnou živou husu. Chybí zde snad už jenom podtitulek, Neboj se, miláčku, tebe Evropská unie nedostane. Připomíná mi to můj oblíbený rumcajsovský večerníček, kde cizí kněžka špatnou češtinou vytyčuje svůj chamtivý cíl. Tu hosicku musím mít.

Velice diskutabilní mi připadá stanovisko známého českého biologa a filozofa, který píše o absurdním divadle ptačí chřipka. Domnívá se, cituji zkráceně, že společnost bytostně cítící ohrožení se vrhá plnou parou a s obrovským instrumentariem na zcela marginální problém, na němž chce osvědčit své hrdinství a prožít své existenciální strachy. Vylovil tak z hlubin mé paměti vzpomínku na krach atomové elektrárny Černobyl.

Normalizovaný československý tisk tehdy hučel do občanova ucha, že záření nemůže nikomu uškodit, hlavně ne účastníkům cyklistického závodu míru, jehož trasa procházela také zamořenou Ukrajinou. Ani ukrajinským domorodcům se tenkrát s lidsky velice pochopitelných důvodů nechtělo opustit své zuřivě tikající majetečky. Do kamery optimisticky tvrdili, že radioaktivní záření sovětskému člověku neublíží. Uškodit by mohlo leda tak ještě choulostivým a rozmazleným obyvatelům západní Evropy a Ameriky.

Kolik z nich dneska ještě žije? Osobně si drůbež dopřávám jako doposud v té nejhojnější míře. Ostatně se ke mně dostává většinou jen ve zmraženém stavu a nakazit bych se prý mohl jenom vdechnutím viru při přípravě tepelně ještě neopracovaného masa. Tak zvanou tučnici, připravovanou v česku ze zvířecí krve, bych do úst arciže nevzal. Ani kocour Max nemůže počítat s tím, že bych mu dal hubičku na ouško. Nakonec, už dávno jsem šťastně ženat.