KSČM před poslední bitvou

Teď před poslední bitvou stojí Komunistická strana Čech a Moravy a už v květnu uvidíme, jak se k hrozícímu soumraku své strany postaví sami komunisté na sjezdu v Hradci Králové.

Není pochyb o tom, že projekt jménem KSČM byl v minulých letech nečekaně úspěšný. Komunisté nevymřeli, jak jim stále hrozilo, a svůj vliv dokázali udržet nejen mezi těmi, kteří nostalgicky vzpomínají na minulý režim, ale také mezi těmi, které z různých důvodů rozčiluje režim současný.

Členská základna skutečně stárne, to ovšem tolik nevadí, protože se vždy najde dost funkcionářů ve středním věku, ochotných převzít funkce. Některé z nich, například ve sněmovně nebo přímo ve stranickém aparátu jsou celkem výnosné.

Strana, která respektuje demokratický režim, trvale ho však kritizuje a spolehlivě luxuje protestní hlasy - společně s východoněmeckou PDS tohle dokáže nejlíp právě KSČM.

Připomeňme, že ve všech volbách komunisté získávají okolo patnácti procent hlasů a jsou spolehlivě třetí nejsilnější v zemi.

Ovšem při prezidentské volbě se ukázalo, že dosud bezchybný stroj na politický úspěch stojí před vážnými těžkostmi.

V týdnu mezi první a druhou prezidentskou učinila KSČM několik zcela nepochopitelných kroků, kterými se sama vyšachovala ze hry. Nejdříve se stavěla za Jana Švejnara a přitom někteří její představitelé nevylučovali, že by ho mohli během druhé volby podpořit i ve třetím kole. Pak však komunisté chtěli od ostatních stran, které podporovaly Švejnara, slib, že spolu s nimi budou hlasovat proti smlouvě o americkém radaru.

Zřejmě se cítili v pozici těch, kdo o prezidentovi rozhodují, jejich výzva však neměla žádný efekt. Tak navrhli svou vlastní kandidátku, nevypočitatelnou Janu Bobošíkovou, která při prezidentské volbě ničím nepřesvědčila a o níž si navíc nikdo nemůže myslet, že je důstojnou představitelkou dělnických tradic.

Logicky pro ní nezískali žádnou podporu a ještě před prvním kolem druhé volby ji stáhli. Ještě pak pomohli Švejnarovi postoupit do třetího kola a pak už jen přihlíželi, jak funkci obhájil Václav Klaus, který k tomu tentokrát už nepotřeboval žádné komunistické hlasy.

Porážka téměř dokonalá, ještě podtržená výtkou Jiřího Paroubka, že se s údajně nespolehlivým předsedou KSČM Vojtěchem Filipem nebude bavit.

Celá operace ukázala, jak na tom vlastně komunisté jsou. Nedá se ani říct, že jsou třetí nejdůležitější politickou silou. Jsou prostě jednou z malých politických stran a obvykle ani nedokážou využívat své strategické výhody. Z ohledu na své tradiční voliče se nechtějí příliš namáčet v běžném politickém provozu.

Během prezidentské volby se ukazuje slabost takové pozice. V souboji dvou velkých politických bloků proti sobě stojí ODS a sociální demokracie. Lidovci a komunisté se stávají "béčky" velkých stran. Je to zřejmá cesta k politické marginalizaci, při které stačí každé nepodařené volby, aby se přiblížila konečná pro jednu nebo druhou ze zmíněných stran.

Komunisté si to nepochybně uvědomují a problém budou řešit právě na sjezdu. Mohou tam předsedovi Filipovi vyčíst jeho nezdařenou prezidentskou strategii. Ovšem on může s klidným svědomím vysvětlit, že přece nešlo o jeho strategii, že se choval pouze tak, jak vyžaduje tradiční postoj komunistů. Tím se nic nevyřeší, přesto se tím mohou komunisté dostat k podstatné úvaze: jak se změnit, abychom si zajistili existenci i do příštích let? Z očekávaných Filipových konkurentů v boji o místo předsedy se zatím objevují jména konzervativně smýšlejících politiků. V prostředí KSČM to znamená, že víc trvají na tradiční ideologii, víc chválí předlistopadový režim a dokonce se občas vysloví v tom smyslu, že je třeba předat výrobní prostředky pracujícím, protože všechno stejně vychází z jejich práce.

To jsou ovšem dnes spíše komické úvahy. Důležitější je fakt, že se Filip očividně sblížil se svým předchůdcem, rovněž konzervativním Miroslavem Grebeníčkem. Svědčí o tom už jejich hlasování při prezidentské volbě. Filip si tím zřejmě zachrání křeslo, strana se ale opravdu víc uzavře do sebe a bude věřit, že její štěstí nějak nenadále ještě přijde.

Radovat se z takového vývoje bude nepochybně Jiří Paroubek. Komunistům se dosud vyplácelo hledat politické bezpečí při zdi. Tentokrát je však může Paroubek důslednou opoziční politikou připravit o hlasy.

Stále je ještě možný nějaký nečekaný manévr, který by komunisty na poslední chvíli zachránil. Asi nemá smysl takovou stranu příliš liberalizovat, komunisté však mohou zvolit nějakou formu populismu, kterou by oslovili víc, než dosavadní voliče. Experiment s nevýraznou Janou Bobošíkovou ale potvrdil, že komunisté zatím nemají kde hledat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .