Krušnohoří – kraj trpaslíků. Včetně těch zahradních
Zahradní trpaslíci bývají zpravidla považováni za kýč. Přitom za zvykem zdobit si zahrádky vousatými chlapíky v červených čepičkách stojí hodně dlouhá a místy tajemná historie.
Spojuje nás prý dokonce s Praotcem Čechem. Nehledě na to, že první průmyslově vyrábění zahradní trpaslíci jsou s největší pravděpodobností od nás.
Od trpaslíka ke Gottwaldovi
Konkrétně z Ústí nad Labem, z manufakturní továrny na siderolitovou keramiku a terakotu. Byla založena v roce 1841 Adolfem Bährem; o něco později ji převzal Johann Maresch, jehož jméno manufaktura nesla až do konce své existence a stala se pod ním proslulou.
Mareschova keramička vyráběla všelijaké nádobí, především dekorační, a pak také velmi široký sortiment sošek. Významný podíl mezi nimi měli právě zahradní trpaslíci. Kdy přesně továrna zahájila jejich výrobu, se neví. Někteří badatelé se na základě nepřímých dokladů domnívají, že to mohlo být někdy kolem poloviny století.
O prvenství ve výrobě zahradních pidimužíků se se severočeským Ústí přetahuje durynská Gräfenroda. Zde totiž jasný důkaz o zahájení výroby trpaslíků mají. Vztahuje se k roku 1871.
Ať už byla Mareschova továrna první nebo ne, nezpochybnitelné je, že ve své době byla velmi slavná. Její výrobky, včetně trpaslíků, se vyvážely do celého světa. Zánik této továrny přišel s druhou světovou válkou, během které byla výroba trpaslíků zastavena.
Po roce 1945 byla keramička rodině Mareschů na základě Benešových dekretů vyvlastněna. Národní správce keramičky se pokoušel výrobu trpaslíků obnovit. Po roce 1948 ale naznal, že pro zahradní permoníky není ten správný čas, a zkoušel to s výrobou bust významných státníků. Pustil se například do poprsí Klementa Gottwalda. Ale nedařilo se mu a továrna byla nakonec zrušena.
My sweet trpaslík
Mareschova továrna vyráběla opravdu širokou paletu zahradních trpaslíků. V dochovaných katalozích můžeme vidět malé i velké figury, ležící, stojící, sedící, s lucernou, s rýčem, s pivem, s lopatou, s trakařem, s lahví vína. Vesměs mají podobu vousatého, šlachovitého mužíka s někdy zlomyslným, jindy až téměř nazlobeným výrazem. Mile nebo dokonce roztomile vypadá jen málokterý.
Přesto, že ve své době byli Mareschovi trpaslíci velice rozšířeni a v pohraničí zdobili nejednu zahrádku, do dnešních časů se jich mnoho, zejména v dobrém stavu nedochovalo. Mnozí se rozpadli vlivem povětrnostních podmínek na zahradách, jiní padli za oběť restaurátorským pokusům svých majitelů.
Jednoho pěkného stojícího Mareschova trpaslíka můžete vidět například ve filmu Nezlobte dědečka!, kde si zahrál s Adinou Mandlovou, Vlastou Burianem a Čeňkem Šléglem. Pravděpodobně ten samý trpaslík je vidět také v seriálu Pan Tau. Jeden z Mareschových trpaslíků se dostal dokonce na obal singlu My sweet Lord George Harrisona.
Proč trpaslík?
Zvyk dávat si na zahrádky trpaslíky má prý kořeny ve starodávných zvycích osazovat okolí příbytků tzv. dědky – tedy soškami předků, který popisuje i Kosmas. Novodobá móda zahradních trpaslíků jako dekoračních předmětů je odvozena od šlechtických zahrad, ve kterých bývaly sošky trpaslíků od předních sochařů. Vzpomeňme třeba zámek v Novém Městě nad Metují, kde je v zahradách na 40 trpaslíků zosobňující lidské charaktery.
Trpaslíci jako malé bytosti žijící v podzemí, kde střeží poklady, pak mají původ ve starogermánské mytologii. Právě proto se s trpaslíky tak často setkáváme v německojazyčných oblastech, nebo tam, kde je nějaký vliv německé kultury.
Právě severní Čechy – odnepaměti hornický kraj od 12. století s německým obyvatelstvem, odkud pocházejí Mareschovi trpaslíci, bývaly permoníky a trpaslíky silně obydlené. Původní německé obyvatelstvo si vykládalo celou řadu pohádek, legend a báchorek a také zpívalo mnoho písní o trpaslících. Spolu s vysídlením Němců po roce 1945 zmizeli i trpaslíci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
