Křižovatky

O jednom z nejvýznamnějších bluesmanů, Robertu Johnsonovi, se traduje, že byl do jistého okamžiku své kariéry jen takovým průměrným drnkálkem, který se tak tak protloukal. Jednoho dne se měl na křižovatce, kde nejspíš postával v naději, že ho někdo sveze k další štaci, potkat s Ďáblem. Ten Robertovi nabídl jednoduchou, od pradávna se neměnící dohodu. Robert mu měl upsat duši, výměnou za ní mu Ďábel nabídl proměnu ve virtuosa v oboru. Stalo se, Johnson se upsal. I lidé, kteří Roberta Johnsona znali, se nestačili divit, jak se jeho styl hry i projevu z ničeho nic proměnil. Z dlouhé historky udělám krátkou: Robert Johnson od onoho setkání s Ďáblem zářil jako pravá bluesová kometa - pravda, jen do té chvíle, kdy mu v nějakém baru žárlivecký chlapík přilil do whisky strychnin, nebo něco podobného, což fenomenální bluesman skutečně nepřežil. Variací je Johnsonův skon, zapříčiněný střelou z pistole, což ale na konečném výsledku nic nemění. Historka s Ďáblem může být vymyšlená, legenda Roberta Johnsona je skutečná a žije. Jarek Nohavica, žijící legenda českého, moravského a slezského písničkářství (nebo jak hezky česky říkáme- "českého, moravského a slezského folku"), se před pár dny rozpovídal v rozhovoru pro týdeník RESPEKT o své spolupráci s někdejší Státní bezpečností. Historka je to smutná, podobně truchlivá jako tisíce podobných historek lidí, kteří se prostě v jistém okamžiku svých životů, na té jejich "křižovatce", rozhodli podepsat dohodu s Ďáblem. Také Jarek Nohavica si myslel, že dokáže Ďábla překabátit. To, jestli se nepletu, se z novodobých českých, moravských a slezských koumáků povedlo jen jedné (navíc literární) postavě - sedláku Čuperovi z páně Werichova "Fimfára". Estébácký spisek Jarka Nohavici byl po listopad 1989 skartován. Nejnověji se však odborníkům na tyto listiny podařilo rekonstruovat materiál, který dokumentuje informace, poskytnuté Nohavicou estébákům. Pravda - ne, že by někoho vyloženě udával, "jen" popisuje poměry za jakých v té době (léto 1989) žil spisovatel Pavel Kohout, či co si tehdy myslel Karel Kryl o práci v Rádiu Svobodná Evropa. Možná, že si tehdy Jarek Nohavica, stejně jako tisíce jeho udávajících spoluobčanů, mohl myslet, že zdánlivě bezvýznamným žvaněním o někom jiném estébákům v jejich práci nijak nepomáhá. Samozřejmě, že pomáhal - i když asi ne tak odporně jako třeba konkrétní udavači. Jenže je to, v konečném součtu jedno. Každá podobně "nezávazná" informace toho druhu, jaké jsou o Nohavicově spolupráci zdokumentovány, pomáhala estébákům při vytváření sítě mozaikovitých poznatků o kde kom. Ty se mohly hodit při jiných příležitostech. Kdyby nic jiného, tak například při výslechu nic netušícího občaa, kterého mohla zaskočit estébácká znalost prostředí a poměrů, což byly právě takové ty "nezávazné" informace od estébáckých zdrojů Nohavicova typu. Občana měly (a že to skutečně fungovalo) přesvědčit, že estébáci prostě vědí všechno. Sám bych o tom mohl hodiny poutavě vyprávět. Lituji, ale je mi skutečně zatěžko nespojit si relativní pohodu, s níž Jarek Nohavica proplul komunistickou totalitou, právě s jeho spoluprací s StB. Je mi líto, ale soudobé přiznání Jarka Nohavici k paktu s Ďáblem má nicotnou hodnotu pro tolik potřebnou - řekněme - "národní sebereflexi" období totality. Česky: měl to říct už dávno, tak před šestnácti lety. Ovšem naprosto nejvíc je mi líto jeho osobně. Je to - troufám si odhadnout - asi zatraceně těžké být na jedné straně pro fanoušky legendou a ikonou, a na straně druhé žít ve stínu té "ďábelské" smlouvy, snažit se ji umenšovat a bagatelizovat, a to jen proto, aby po nějakých patnácti, šestnácti letech přišel na to, že vyvázat se z ní vlastně nejde. Navíc - a nechci tím celou věc zlehčovat - nejhorší na tom je, že ti skuteční vinící, strůjci toho morálního bahna a běsu, všichni ti estébáci, jsou pořád nedostižitelní. Jsou pořád všude a nikde. A vysmívají se nám všem. Stejně těm, co podepsali, i těm, co nepodepsali. Asi proto, že na to není ta slavná "politická objednávka". Mám ale za to, že právě tohle Ďábel rád vidí, to dokáže ocenit. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání