Křížek po funuse

Na rozdíl od mnohých publikujících autorů, kteří vydali krabici od banánů plnou zveršovaných knížek a básníky se přesto nestali, nenapíšou oni na papír ani jeden jediný kratičký verš, a přesto se to o nich nějak tuší a ví. Tohle je básník. Anebo v šťastnějším případě jim vyšla tenoučká sbírka, jež je obsahem tak silná, že už nikdy nemusejí vůbec nic přidávat a připisovat.

Takovouhle knížku napsal a vydal Pavel Janský. Jmenovala se Hlavou dolů a vyšla v roce 1967 nákladem 800 výtisků. Znalci tenkrát soucitně pokyvovali hlavami, poněvadž výše nákladu se v rámci tehdejších pozvolna rozkvétajících, přesněji řečeno rozmrzávajících nakladatelských poměrů jevila jako nepatrně mizivá.

Pavel Janský zemřel letos 20. ledna ve věku 77 let. O jeho smrti jsem se dozvěděl se zpožděním a moje dnešní vzpomínka na pár společných prchavých chvil lidského života už nemůže být víc než křížkem po funuse. Poznali jsme se v polovině 60. let za dobrodružného večera, jež nás vyplavil v městečku na středním toku Vltavy. Hrobové se otvíraly, skály pukaly, ráno nás hrozně bolela hlava. Vraceli jsme se do Prahy podzimní topolovou alejí. Kousek za Zbraslaví se jako ztracený a znovu nalezený sen z mlhy vynořil vůz zastřešený plachtou. Romský dědek dával pít koni z vědra, z ohniště stoupal k nebi sporý kouř.

Možná to byl ten úplně nejposlednější romský kočovník v celém tehdejším Československu. Přihlíželi jsme dlouho. Nejlepší bylo, že nikdo neřekl ani slovo, ani Pavel Janský, ani ten Rom, ani já, jen jsme zlehka přikývli na pozdrav, víc nebylo možno k věci dodat. Báseň byla hotová v celé své velebné úplnosti. Slibme si, že se už nikdy neopustíme. Navrhl Pavel, když jsme spustili kotvu u Zelené lípy na Starém městě pražském.

Málem se nám to skutečně podařilo, jenomže nás nakonec z té hospody vyhodili a všude jinde předstírali, že nás neznají a nechtějí.

" Štátna hranica nie je korzo", oznámil národu Gustáv Husák kmotr gangsterů z milosti Kremlu, když v 69. spadla železná opona na znamení, že divadýlko o socialismu s lidskou tváří skončilo. Lidová mluva této země přezdívala méně vznešeně, ale za to trefněji. Spadla klec. S Pavlem Janským jsme si v malostranské Nerudově ulici zastavili noční kropicí vůz. Kam to bude kluci, zeptal se řidič. Zatímco já jsem navrhoval jako cílovou stanici Benátky, Pavel požádal mnohem střízlivěji.

"Já chci vocaď do prdele." "Tak jedeme", souhlasil řidič. Celou noc jsme se řítili pražskými ulicemi. Dychtivě a marně jsme vyhlíželi něco, co bylo na mnoho let definitivně pryč. Nikdo nemluvil. Taky nebylo co říct. Ale báseň to byla i tentokrát. Ten řidič asi duševně trpěl stejně jako my, nevzal si od nás ani korunu, přestože jsme mu chtěli dát všechny naše peníze. Možná také i on byl básník.

Poslední léta života sužován chorobami Pavel pokrýval své okolí popelem vzpomínek jako vyhasínající sopka. Ale pět let komunistického koncentračního tábora, jež mu byly přisouzeny v padesátých letech, nikdy netvořily naříkavou páteř jeho repertoáru. Dočkal se vydání souboru svého díla pod příznačným názvem Dštění. A nakladatelství Torst za to patří vzdát velký dík. Naposledy jsem ho viděl v jeho celoživotním doupěti ve Sněmovní ulici číslo 15. Za okny déšť a sníh bičovaly důvěrně známý dvorek. Pavel byl rád, že už nemusí vykonávat těžkou fyzickou práci, vydán napospas mrazu, zvůli a samotě v davu.