Krize sociální demokracie

Místo vlastního zřetelného programu, který nabízí vizi, neguje vládní politiku, místo loajality uvnitř strany vyžaduje disciplínu a místo dialogu podává žaloby na politické protivníky, což jsou typické symptomy svízelné situace, v kterémkoliv společenství, které si neví rady. A je to evidentně škoda, protože každá vláda opozici potřebuje. To, co sociální demokraté v čele se svým předsedou předvádějí, je bohužel pouhé divadlo zcela vypočítané jen na momentální efekt, dlouhodobě stranu však oslabuje.

Naposled jsme to viděli velice zřetelně při diskusi kolem umístění amerického radaru na našem území. Tato jednání vedla s Američany nejprve právě sociálnědemokratická vláda, aniž o tom veřejnost příliš mnoho věděla, ale jakmile se přestala na vládě podílet, vystupuje velice ostře proti radarům a to hlavně s odvoláním na průzkumy veřejného mínění, podle kterých osmašedesát procent občanů je proti. Jenže v politice jsou situace, kdy je třeba prosazovat názory, které jsou v menšině, i když se to většině nelíbí, jak řekl například sociální demokrat Helmut Schmidt, který právě proto zůstal velkým mužem německé poválečné politiky, i když nakonec musela sociální demokracie z vlády, v jejimž čele stál, odejít. Zůstal totiž v dějinách zapsán jako vůdčí hlava dohody, které se říká Nato-Doppelbeschluss, na základě které se vyjednávalo o snížení raket v Evropě, ale zároveň byly na německém území umístěny nové rakety typu Pershing II.

Jak to je se stranickou disciplínou v sociální demokracii je možné rovněž předvést na vztahu k americkému radaru na našem území. Když se totiž jejich poslanec Miroslav Svoboda vrátil s parlamentní delegací z Marschallových ostrovů, kde podobný radar viděl, vyslovil se pro umístění tohoto zařízení v Brdech. Doslova řekl: "Vnitřně jsem se ujistil, že ty informace, které nám už dříve Američané předkládali, byly otevřené a pravdivé." Podobně hovořili i poslaneci Petr Wolf a Antonín Šeda, oba rovněž z ČSSD.

Háček je v tom, že pokud sociální demokraté dají svým poslancům závazný pokyn, že mají hlasovat proti radaru, i když jsou někteří vnitřně přesvědčení o jeho prospěšnosti, budou v rozporu nejen s předsedou strany, který jim to nařídí, ale i s ústavním článkem číslo 23, v němž poslanec slíbil na svou čest, že bude mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. My bychom mohli říci: řádná demokratická strana pracuje s loajalitou, strana, která je ve svízelné situaci, ji nahrazuje tvrdou disciplínou.

Podobné lavírování předvádí sociální demokracie i vůči komunistům: na jedné straně by s nimi chtěla spolupracovat, ale na druhé straně, to, co jim radí - aby se zmodernizovali - by komunistům ublížilo, protože by odradili od sebe staré členstvo a byli by málo rozeznatelní od sociálních demokratů. Levicoví voliči by neměli důvod jim dávat hlas. Taková pozice by je marginalizovala. Petr Nováček to již začátkem února pojmenoval přesně v Lidových novinách, když napsal: "S využitím komunistů a současně na jejich úkor Jiří Paroubek perspektivy české levice nevylepší."

Neexistenci uceleného a konzistentního programu sociální demokracie potvrzuje i svými výkřiky o tom, - kdyby se dostala k moci - co všechno zruší z toho, co tato vláda chce zavést: jednotnou daň, placení u lékaře, za léky a v nemocnici, Ústav paměti národa atd.. Jenže nikde v jejich řeči neslyšíme nic o tom, odkud chce vzít peníze na důchody, modernizaci zdravotnictví a léčbu stále přibývajících důchodců a jak chce snižovat naše celkové zadlužení. Nejspíš by vzala za vděk to, co ODS učinila proto, aby byla plnější pokladna a na sliby by musela zapomenout jako zapomněla na vyjednávání s Američany o radaru.

Jinými slovy: pokud sociální demokracie nepřijde s nějakým uceleným a jasným krátkodobým a střednědobým programem budou její prefrence tu a tam vzrůstat jen díky chybám či křehkosti vládnoucí koalice, předseda bude vykřikovat co všechno zruší, utužovat disciplínu, ale mladé nové přemýšlivé síly nemá šanci ke straně přitáhnout: To je asi ten poslední a nejvážnější symptom dnešní svízelné situace sociální demokracie. Mohla by se stát jen stranou důchodců jako KSČM, protože i šibalové by od ní utekli. To by pro českou politiku nebylo dobře.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .