Krize

Naložit břemeno národní reprezentace například na politickou reprezentaci by bylo ještě ošidnější. Politici, pravda, také hrají své hry v záři reflektorů a před televizními kamerami, ale už samotný fakt, že je o ně zájem, zpravidla nevěstí nic dobrého. Asi není náhodou, že se politici spíše stávají středem pozornosti, když krizi způsobují, než když ji řeší, což mimochodem svádí k podezření, že smyslem krizí je jejich snaha, abychom si jich více všímali. Výhodou fotbalového brankáře je, že řeší krize, které si nevymyslel, a výhodou útočníka, že je za vytváření krizových situací před brankou soupeře chválen a placen.

Z obecných pravidel jsou, pravda, výjimky: Na dvou těžko řešitelných krizích, při kterých kapituloval Petr Čech, se včera podepsal jeho spoluhráč v útoku Drogba. Místo aby druhým gólem dovršil krizi Barcelony, přivolal ji červenou kartou na vlastní tým. Výjimka z pravidla se nedá úplně vyloučit ani v politice. Třeba nás Miroslav Kalousek a Stanislav Gross překvapí tím, že mysleli vážně své silné výroky o tom, že premiér má odstoupit, a že ČSSD lidovce ve vládě nepotřebuje. Pokud jim nešlo o publicitu, ale o princip, budeme mít menšinovou vládu. Což by bylo zajímavé náhradní téma k debatám u piva, dokud se neuzdraví Nedvěd, neprosadí se Baroš a Čech nevychytá další nuly.