Kříž s Evropou

Ale do Evropy započítávala jenom Českou kotlinu a jakž takž Moravu. Slováci už v jejím obraze kontinentu působili neorganicky a rušivě. Když jsem se této dámě, věřící, že je věrna masarykovské tradici, odvážil připomenout, že Masaryk byl napůl Slovák, a že jeho matka marná sláva uměla jenom německy a že Masaryk rozhodný odpůrce rukopisných padělků byl po příchodu z Vídně národní elitou zvláště v počátku vnímán jako podezřelý německý profesor, pohlédla na mě se zděšením jako na zrádce vlasti.

Kde začíná a končí Evropa? Esejista, píšící pod Kafkovým uzmutým pseudonymem Josef K., kdysi ještě za totality hledal svůj duchovní domov a usoudil. Co je střední Evropa dnes vědí už jenom meteorologové. Velký Evropan, rakousko-židovský romanopisec Josef Roth vyznačoval hranice střední Evropy architekturou rakousko-uherských nádražních budov.

Připomeňme v této souvislosti: střední Evropa bývala a pořád ještě je ve východní Evropě elitářsky považována za klub vyvolených, za Evropu vůbec nejautentičtější. Hlasatelům této myšlenky však v soukromí tu a tam uklouzne, že v hloubi duše touží být připočítáváni k Západu. Zpátky do Evropy, volalo se v Praze, Varšavě, Budapešti a mnohé další metropoli po pádu železné opony. Málokdo tenkrát pořádně věděl, co se tím vlastně myslí, ale skeptici tušili, že je tím míněno spíš pozlátko životní úrovně než-li spirituální substance.

My tady v Praze říkáme, že patříme k Západu, ale ve skutečnosti pořád žijeme na Východě, svěřil se mi nedávno melancholicky jeden český žurnalista. Evropa pro mě není jenom kontinent vymezený geograficky. Spíše ji cítím jako způsob vnímání, myšlení, realizace. Evropa je především hodnota. Tento poznatek je sice stará vesta dávno uložená v šatníku mé paměti, ale v praxi jím bývám ohromen podobně jako člověk, který na místě zjistí, že pařížská Eiffelova věž ve skutečnosti vypadá úplně stejně jako na obrázku.

Podstatu Evropy mi před několika lety markantně připomenul gruzínský fotograf Guran Cibachašvili. Když poprvé přijel do Švýcarska, ze všeho nejdříve si přál navštívit hrob Jamese Joyse, který byl stejně jako v mém případě jeho nejoblíbenějším spisovatelem. Guram se narodil v zemi vzdálené od České kotliny, irského Dublinu a švýcarského Curychu tisíce kilometrů. Když jsme se sbližovali, s překvapením jsme pochopili, že vzdálenost nehrála žádnou větší roli v literatuře, hudbě, výtvarném umění, ale také v představách společenského uspořádání jsme měli téměř identické preference, které se v nás zdánlivě samy od sebe vyvinuly, přestože jsme vyrostli v totalitních systémech. Za komunistického režimu v Česku se nikdy nepodařilo autentické Evropany vyhubit úplně.

Za ony legendární kopečky se sice nikdy nedostali a mnohdy tam ani nechtěli, o svém Evropanství nikoho nepřesvědčovali a někdy o něm ani nevěděli, ale měli je pevně přirostlé jako kůži. Na straně druhé jsem poznal celou řadu českých emigrantů žijících už desítky let v Paříži, Londýně nebo Vídni, kteří svoje křupanství charakterizované nenávistí ke všemu, co vypadá jinak, uchovali naprosto neporušené a Evropany se nikdy nestali. Slyšel jsem, že kdesi je cizí země s městem Paříž, říká hrdina jednoho vousatého vtipu své přítelkyni. Oba se potulují stepí a pasou dobytek. A jak daleko je do Paříže? Zajímá se přítelkyně. Možná pět tisíc kilometrů. Pět tisíc kilometrů? Zděsí se přítelkyně. Ó, Bože můj, jak tam musí být pusto.

S Evropany je někdy kříž. Dali sice vzniknout velkým kulturám, ale řadu nejmíň stejně velkých někdy i výrazně větších kultur v Americe, Indii nebo Africe naopak zničili. Předpokládají, že asijský nebo africký vzdělanec zná Johanna Sebastiana Bacha a Voltaira, ale o tradičních hodnotách toho, čemu s nevýslovným spodním despektem přezdívají Třetí svět, často nevědí téměř vůbec nic. Neradi slyší, že skoro všechno odkoukali jinde.

Kdysi dávno přivandrovali z Afriky, jejich jazyky mají kořeny kromě jiného v Indii, křesťanské náboženství, jež dalo základ jejich nynější civilizaci, zavlekli do Evropy z Blízkého východu Židé. Chtějí na Američanech, aby uvažovali a jednali jako Evropani. Když Amerika nenaplňuje jejich představy, rádi podléhají antiamerikanismu. A zapomínají, že strýček Sam zachránil Evropu před nacismem a komunismem, jinak řečeno, že uchránil Evropany před jimi samotnými. Evropa dala světu nejen Danteho a parostroj, nýbrž také holocaust a významně přispěla ke vzniku atomové bomby.

Také Hitler a Stalin byli bohužel Evropani, když bývají naopak chytrácky interpretováni jako popření Evropy. Mnohý Evropan má hrůzu z islámu a nelibě nese jeho vzrůstající samozřejmost na evropském kontinentě. Rád zapomíná, že také Evropani nejdříve jako křižáci, později co by misionáři šířili křesťanství všude možně i nemožně po světě. Evropan přísně náročný k odlišným kulturám, ale shovívavý k vlastním klopýtnutím, byl spravedlivě pobouřen barbarsky provedenými vraždami rukojmí v Iráku, ale neuvěřitelně dlouho trpně přihlížel, když se úplně totéž odehrávalo v Bosně a Hercegovině.

Islám, zejména poslední dobou, bývá odmítán jako nositel barbarské kultury, aniž by se přihlédlo k faktu, že také tato víra stejně jako křesťanství má nejen barbarské fundamentalisty a sektáře, ale i reformátory. Indonésie, vůbec největší muslimská země, praktikuje příkladně umírněnou formu islámu. Ruku na srdce, napadlo vás někdy odmítnout katolicismus a protestantství jenom kvůli tomu, co si v Severním Irsku po dlouhá desetiletí navzájem poskytují ozbrojenci ve službách křesťanství, jehož podstatou má být poselství lásky? Připomeňme si ještě, že Rakousko-Uhersko, mnohonárodnostní stát, v české tradici interpretovaný jako žalář národů, už v roce 1912 zavedl výuku islámu na veřejných školách.

Císařpán totiž věděl, že veřejnoprávní postavení islámu, spojené nejen s respektem, ale i s požadavky odpovídajícími v zemi obvyklé normě, je lepší než izolace. Na vídeňské univerzitě bude letos dokonce zavedeno magisterské studie islámská náboženství pedagogika. Bodejť, když v zemi žije 340 tisíc muslimů. Střízlivě a rozumě nahlíženo, pro Evropu a její vzestup byla vždy typická její schopnost otevřít se, přijmout, přiučit se, přiučit se jinde, vidět dál než na špičku vlastního nosu a někdy i za roh.

Důsledky této podnikavosti jsou někdy ohromující. Nejvyšší španělská hora není na evropské pevnině, nýbrž na Teneriffe poblíž břehů Afriky. Velký evropský básník Alexandr Sergejevič Puškin byl etiopského původu. Napoleon, považovaný za největšího Francouze, přestože neváhal obnovit otroctví, vlastně Francouz vůbec nebyl, podobně jako moderní francouzští politici, Sarkózy, Beregovoj nebo poloviční Turek Balladur. Nejvyšším současným švýcarským ústavním činitelem je v současné domě Claude Janiak, držitel švýcarského a polského občanství a ke všemu neštěstí ještě navíc homosexuál. Zkáza mravů, konec patriotismu, ale kde?

Vždyť dokonce i Karel IV., otec české vlasti, byl současně císařem svaté Říše římské národu německého a Jan Ámos Komenský, jeden z opravdu nejslavnějších Čechů doma se svými rodiči mluvil slovensky. Má Evropa budoucnost? Nebude zametena pod koberec asijskými draky? Nehrozí nám vymření? Zcela určitě má naději Evropa, která sama sebe přestane považovat za pupek světa.

Evropa kooperující, Evropa sebevědomá, Evropa ochotná rozdělit se o své bohatství s těmi chudšími. Evropa, která si konečně přestane myslet, že již zmíněný konstrukt třetí svět jí něco dluží. Vědoma si skutečnosti, že po staletí v Číně, Indii, Africe a Americe profitovala z jeho potenciálu. Evropa, která pochopí, že prosperující a demokratické Turecko je lepším sousedem než země, jejíž občané se snaží uniknout někam jinam.