Krátké "předjaří" před 40 lety

To se dvakrát nepovedlo. Poprvé v roce 1956, kdy na sjezdu zazněly zřetelné hlasy, volající po větší tvůrčí svobodě a vyhlašující solidaritu s vězněnými spisovateli.. Vzpomínám zejména na projev Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta a Václava Kaplického. Literární noviny s nimi pohotově seznamovaly veřejnost. Její ohlas byl velmi živý. - Zdejší komunistická moc byla tehdy znejistěna děním v Sovětském svazu, kde krátce předtím na sjezdu KSSS vyhlásil Chruščov tažení proti tzv. kultu osobnosti, vlastně destalinizaci.

KSČ zprvu reagovala na spisovatelský protest váhavě, pak to ale šlo ráz na ráz. Na podzim vypuklo maďarské povstání, které týž Chruščov utopil v krvi. Hned nato přituhlo v Sovětském svazu i u nás a nastalo účtování. Např. František Hrubín podlehl politickému nátlaku a vstoupil do KSČ (v níž předtím nebyl). Následovalo několik let vlády kádrováků, estébáků, politruků a uličních důvěrníků. Protože se stal prezidentem a prvním tajemníkem Antonín Novotný, říkali jsme tomu později "raný novotňák". Ekonomice se však dařilo stále hůř, spokojenost pracujícího lidu slábla, sebevědomí režimu též. V půli 60 let docházelo k pozvolnému uvolňování. To byl tzv. "pozdní novotňák".

V roce 1967, právě před 40 lety, se konal další sjezd spisovatelů. Vykolejil z předem určeného scénáře a vyústil protestem proti tehdejšímu režimu. Mnohem otevřenějšímu než před 11 lety. Jeho mluvčími byli např. Alexandr Kliment, A. J. Liehm, Milan Kundera, Ivan Klíma. Pavel Kohout tam přečetl Solženicynův text. Po projevu Ludvíka Vaculíka, který byl otevřenou obžalobou režimu, delegace KSČ v čele s jejím druhým tajemníkem Hendrychem okázale opustila sál.

Následovaly represe. Vylučování ze strany, ze svazu, případně propouštění. Redakce Literárních novin, které měly v době sjezdu půlmilionový náklad, byla rozpuštěna a Literárky ze dne na den zglajchšaltovány. Říkali jsme tomu "hendrychiáda". Nastala opět tuhá zima, ale netrvala dlouho. Potíže čsl. ekonomiky vyvolávaly napětí v samotné KSČ mezi ideology a ekonomy. Přibylo závažíčko v podobě nespokojenosti slovenských komunistů s pražským centralismem, prosincový hromadný protest pražských vysokoškoláků, a pár dní po Novém roce nastal obrat i na plénu ÚV KSČ. Rozběhl se tzv. obrodný proces, nazvaný pak Pražským jarem, ale jeho předsunutým předjařím byl spisovatelský sjezd.

Všimněme si, že oba zmíněné sjezdy byly po dlouhou dobu jedinými nekonformními projevy, které viditelně otřásly totalitní mocí. Podnět vzešel pokaždé z téhož okruhu: z řad představitelů humanitní inteligence. Totéž lze říci i o disentu 70. a 80. let. Většina jeho aktivistů byla tak či onak spjata s Pražským jarem. Tyto iniciativy (včetně listopadového převratu) přicházely jedna po druhé přibližně s desetiletým odstupem. Spojoval je týž étos - sen o demokracii. Demografické, resp. personální poměry se však měnily. Ubývalo těch, kdo byli formováni první republikou, válkou a které zasáhl teror 50. let. Dokázali se aktivizovat ještě v době Pražského jara. V disentu jich už bylo jen pár. Změnilo se i postavení sociální skupiny zvané humanitní inteligence. Z ní se rekrutovala duchovní reprezentace národa, která dovedla v čase potřeby oslovit i širší kruhy, zejména ve velkých městech. Obdobný "raport" dnes není znát. Je otázka, zda takováto elita, schopná poskytnou společnosti příslušný servis, vůbec existuje.

Její role se chopila žurnalistika, jíž je obdobný étos cizí. Cizí je i politickým stranám, jejichž praktiky urychlily vystřízlivění ze snu o demokracii. Většině z nás se přitom daří po hmotné stránce dobře, o změnu vlastně nikdo nestojí. Vzpomeňme tedy pietně alespoň onoho riskantního vzepětí před 40 lety, které bylo zábleskem naděje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .