Krásova stížnost

Před dvěma měsíci se například zjistilo, že klienti v jednom z ostravských domovů důchodců jsou skutečně týráni - jednak šikanou, především ale naprostým nezájmem personálu. Mnozí z nich byli bez pomoci ponecháni bolestem, jiní měli proleženiny.

Předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása tvrdí, že to není výjimečná situace. Není prý ani třeba zjišťovat další konkrétní případy, kritický problém je v tom, že něco takového je vůbec možné.

Příčiny leží daleko v minulosti, kdy se vláda socialistického Československa rozhodla separovat všechny nemohoucí občany v uzavřených ústavech. Tento přístup bohužel, tvrdí Krása, přetrvává dodnes. Stát se stará o zdravotně postižené i staré lidi, dvě třetiny ze 14 miliard ročních dotací ale dává ústavům. Tím jsou zdravotně postižení nuceni přijmout péči, která jim víc škodí, než pomáhá.

Václav Krása se přes své zdravotní postižení stal poslancem a dokázal svůj problém vyřešit. Připomíná však, že celá řada jeho přátel zůstala zavřena v ústavech, kde o sobě nemohli a dodnes nemohou rozhodovat. Jejich život ztrácí jakýkoliv smysl a oni, zbaveni všech práv a možností, které mají ostatní lidé, upadají do depresí.

O tom, že Krásova zkušenost je autentická a jeho kritika pravdivá, nelze pochybovat a nikdo to ani nezkouší. Přesto se přes veškerou snahu řady expertů, úředníků i lidí z nevládních organizací poměry z dob komunistického režimu nezměnily. V ústavech sociální péče a v domovech důchodců se do značné míry zastavil čas.

Poměry se někde začaly měnit v posledních letech. Ministerstvo práce a sociálních věcí sepsalo standardy sociální péče. Také připravuje zákon o sociálních službách, který by nahradil ten z roku 1988. Systém určený financováním přes ústavy se snaží změnit v některých městech a krajích a mají přitom první dobré výsledky.

Ve standardech, které vznikly ještě za minulé vlády, se jasně říká, že uživatelé mají "uplatňovat vlastní vůli a jednat na základě vlastních rozhodnutí, aby mohli být sami sebou". Cílem je tedy otevřít ústavy, dát jejich klientům možnost zůstávat doma a pokud možno hledat si práci. Tím směrem by měl poměry změnit i zákon.

První pokusy, jak by měly služby napříště fungovat, už proběhly. Tříletý experiment pod názvem "komunitní plánování sociálních služeb" už hodnotí na magistrátu v Ústí nad Labem, a tvrdí, že se leccos povedlo. O tom, jaké služby se budou nabízet, budou napříště diskutovat ti, kteří služby nabízejí, kteří je platí a kteří využívají - jinými slovy sociální ústavy a organizace, město a zástupci klientů. Jedním z výsledků ústeckého experimentu bylo, že zdravotně postižení mohli využívat služeb asistentů, vzniklo chráněné bydlení i chráněné dílny. Vzor komunitního plánování přebírají některé krajské úřady - vedle Ústí nad Labem také v Karlových Varech, Liberci a Hradci Králové. Chtějí dohodnout, aby plán podobný ústeckému vypracovaly všechny městské úřady s rozšířenou pravomocí na území krajů.

Proti tomu namítá Václav Krása, že podobné změny jsou sice pěkné, zdravotně postiženým ani důchodcům ale stejně nic nezaručují. Požaduje proto, aby postižení mohli o svých penězích rozhodovat sami - dostali by je na ruku a z nabízených sociálních služeb zaplatili to, co budou potřebovat.

S tím už ovšem ministerstvo práce nesouhlasí a také kraje, zodpovědné za fungování služeb by raději nějaký kompromis. Tato diskuse teprve začíná. Má tedy Václav Krása s Národní radou postižených pravdu, když si stěžují na omezení svých ústavních práv? Přece se leccos dělá a leccos je také na dobré cestě.

Přesto lidé kolem bývalého poslance pravdu mají. Jakoby celý problém nikdo nechtěl vidět, jakoby bylo stále dost a dost času ho řešit. I kdyby jim ústavní soud za pravdu nedal, jejich elementární práva jsou stále porušována. Aby také nebyla, když se nemohou účinně bránit.

Je nutné jasně říct: reforma sociálních služeb skončí úspěšně až tehdy, když postižení či staří lidé budou moci účinně prosazovat svá lidská i občanská práva. Zatím se tak ještě nestalo a všechno, co se udělalo dosud, je jenom příprava.