Kraje a peníze
Z původního vládního záměru svěřit krajům dvacet osm miliard na školství nakonec sešlo. I nadále bude tuto částku rozdělovat ministerstvo, což je řešení, které prý upřednostňuje konzervativní odborná veřejnost. Mínění některých poslanců o krajských zastupitelích zřejmě není lichotivé, jestliže neváhali varovat, že by mohly být na úkor učitelů preferovány opravy silnic, respektive že by učitelé byli kraj od kraje odměňováni různě.
Už při zřizování krajů bylo zřejmé, že ministerstva nebudou oplývat ochotou vzdát se své agendy a rozpočtů, takže proces decentralizace státní správy bude během na delší trati. Stejně tak je ale zřejmé, že decentralizace je rozumná a ministerské úředníky že je třeba redukovat a rekvalifikovat. Na centrální úrovni má smysl řešit otázky odborné, koncepční, a k těm sotva patří distribuce výplatních sáčků. Otázka, zda mají být učitelé placeni krajem, anebo státem, ostatně není logická. Kraj není nestátním zařízením a veřejná kontrola krajských zastupitelstev je nepochybně důkladnější, než může být kontrola ministerských úředníků.
Pokud učitelé lobovali za zachování současného stavu a spatřují v ministerském patronátu garanci svých existenčních jistot, asi je třeba se zamyslet nikoli nad kompetencí krajů, ale nad samotnými učiteli. Mnozí se asi ani tak neobávají diskriminace, jako vyšších nároků, kterými hrozí převod kompetencí. Kdo platí, ten i kontroluje, a co není vidět z Prahy, může v kraji bít do očí. To, že poslanci vyhověli učitelům, neznamená, že současně vyhověli žákům a prospěli funkčnosti vzdělávacího systému a vzdělanosti. Kompetentně komunikovat s učiteli ve prospěch žáků je jednoznačně agendou krajů. Úkolem ministerstva je zvládnout kompetentní komunikaci s institucemi Evropské unie.
