Kongres, na který se rychle zapomene

Předseda Mirek Topolánek dokonce chtěl, aby se víkendové rokování na pražském Žofíně podobalo konventu amerických republikánů, který se vlastně jen oslavou a povzbuzením k dalším úspěchům. Rozhodně nestál o to, aby z pondělních novin volaly titulky cokoliv o mocenském boji anebo dokonce krizi v nejsilnější vládní straně. To se mu také splnilo, protože se žádná hlubší debata nekonala. Přestože vnitrostranická opozice vůči především Topolánkovi zjevně existuje a vlastně je to veřejně známo - minimálně Pavel Bém, Vlastimil Tlustý i Petr Bendl jsou Topolánkovými kritiky a oponenty a první z jmenovaných se dříve či později patrně pokusí usadit v předsednickém křesle. Nicméně jak tito tři, tak i další případní nespokojenci nevystoupili v kritickém duchu například na téma komunikace mezi nejužším vedením a členskou základnou, a jen Bém a Bendl "šťouchli" do šéfa skrze jeho stále negativnější vztah k novinářům. Ten už se blíží ke stavu takřka válečnému, jak demonstroval Topolánek, když na kongresu hovořil o "masivní korupci novinářů a zneužívání médií". Nadto v souvislosti s tím, že prý je politická, výkonná, zákonodárná i soudní moc napadena rakovinou mafie, což je podle něho důsledek osmiletého vládnutí sociálních demokratů a přímo obvinil všechny čtyři ex-premiéry ČSSD, ale hlavně Grosse a Paroubka z toho, že (cituji) "povýšili korupci na normu". ˇV tom s Topolánkem asi bude leckdo souhlasit. Ale k pochopení toho, jak s takovým stavem souvisí žurnalisté a média vůbec, by šéf ODS musel být konkrétnější. I když jeho nechuti k některým novinářským typům lze rozumět bez potíží, generalizace není místě a válka s médii je krátkozraká a místopředsedové Bém a Bendl právem Topolánkovi domlouvají.

Žádná širší, inspirativní diskuse, zdrženlivá protitopolánkovská opozice a předsedovy výpady, tak by se dal kongres asi v zásadě charakterizovat. Ale ještě je třeba připomenout, že během kongresu Topolánek předal čestnému předsedovi Václavu Klausovi arch s stodvaadvaceti podpisy poslanců a senátorů ODS, deklarujících tak slib volit po novém roce Klause prezidentem. Takový projev loajality sice působí trochu zvláštně, a skoro jakoby vyvěral z jakési nedůvěry ve stranické zákonodárce, ale konce konců jde o vnitřní věc občanských demokratů. Jinou věcí ale pak bylo, když přišel Pavel Bém s návrhem zavázat k volbě Klause celou vládní koalici. Těžko říci, do jaké míry to myslel vážně, neboť ODS těžko může nutit lidovce a zelené k něčemu podobnému. Připomeňme, že tomu předcházelo usnesení pražské ODS, jíž Bém předsedá, že pokud Klaus na Hradě nezůstane, koalice má skončit. Kongresové plénum nápad tlačit na vládní partnery rozumně nepřijalo, ale v jinak vcelku poklidném žofínském dění byl Bémův návrh celkem snadno čitelnou zlomyslností vůči Topolánkovi. A signálem, že i když to zatím není aktuální, pořád je tu varianta rozklížené koalice, to znamená Topolánkova pádu a následného uzavření dohody s ČSSD. I když jde více méně jen o teorii, protože aby Topolánkovi vnitrostraničtí oponenti přesvědčili celou stranu, že přišel čas vládnout ve velké koalici, museli by nejprve také sociální demokraté vyměnit předsedu. A k tomu se ČSSD zřejmě zatím nechystá.

Jinak si ale můžeme říci, že ODS má za sebou kongres, na který se záhy zapomene.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .