Konec hormonu hladu

Tým francouzských vědců vedený Jacquesem Pantelem z pařížského Centra pro psychiatrii a neurologii INSERM ve studii publikované ve vědeckém časopise Science Signaling prokázal, že u laboratorních potkanů hormon příjem potravy neřídí. „Bylo to pro nejprve velké zklamání,“ komentuje objev Pantel.

Vědci se snažili vytvořit zásahem do dědičné informace potkanů zvířata, která by necítila hlad a chovala se podobně jako lidé trpící mentální anorexií. Ghrelin působí na organismus poté, co se naváže na buňkách na speciální vazebnou bílkovinu GHSR. Pantel narušil potkanům gen, který zajišťuje produkci ghrelinu, nebo vyřadil z činnosti gen pro vazebnou bílkovinu. Ani v jednom případě nemůže ghrelin předávat organismu své poselství a zvířata by měla mít výrazně oslabený pocit hladu.

„Potkani se ale nechovali jako anorektici,“ popisuje výsledek pokusů Jacques Pantel. Vědci se nenechali odradit. Příjem potravy je tak důležitý životní proces, že nemusí záviset jen na ghrelinu. Je možné, že ho řídí i jiné procesy a ty za chybějící ghrelin jednoduše „zaskočí“.

Čtěte také

Proto se Patelův tým pustil do dalších experimentů. V nich vědci pozměnili potkanům vazebnou molekulu GHSR tak, aby k sobě poutala hormon ghrelin s větší intenzitou. Zvířata s pozměněnou molekulou GHSR by měla být výrazně hladovější a jíst víc. Jenže potkani vědce opět zklamali. Konzumovali stejně krmiva jako zvířata s neupravenými geny.

Kupodivu však byli o poznání těžší. Lví podíl na přírůstku jejich tělesné hmotnosti připadal na tukovou tkáň. Silnější akce ghrelinu tedy měla u potkanů za následek zvýšený sklon k tloustnutí.

Ghrelin si vysloužil přízvisko „hormon hladu“, protože jeho hladiny v těle hladových zvířat rostou a po nasycení opět klesají. Patel se ale na základě výzkumů svého týmu domnívá, že hormon nepopohání hladové zvíře k hledání potravy a její konzumaci.

Plní v těle úplně jiný úkol. Připravuje tělo na přísun energie z potravy a na její ukládání do zásoby v podobě tuku. Zdaleka ne všichni odborníci s Patelovou interpretací souhlasí.

Otazníky, které se nyní nad rolí ghrelinu v těle savců vznášejí, se vědci budou zcela jistě snažit co nejdříve objasnit. V neposlední řadě i proto, že rozluštění záhad kolem ghrelinu mohou napomoci při hledání nových metod boje s nadváhou a obezitou.