Komu to zítra senátoři osladí?

V Irsku se vzhledem ke krizi schyluje k plošné změně postoje: tamní voliči ji v dalším referendu letos na podzim velmi pravděpodobně schválí. Pokud to udělají zítra i čeští senátoři, mohl by nakonec zůstat hlavní neznámou Václav Klaus, bez jehož podpisu by česká ratifikace nebyla platná. Takže nezbývá než doufat, že to prezidentovi jeho tajemník Jakl, bez něhož na Hradě, jak se zdá, nespadne pomalu lístek ze stromu, nakonec nezakáže...

Leč žerty stranou: Klaus se nikdy netajil přesvědčením, že je Lisabonská smlouva -cituji: "hluboce protidemokratický dokument", protože prý předává politickou moc do Bruselu. Ve skutečnosti se ovšem dá o smlouvě říci i pravý opak: Lisabonská smlouva umožňuje unii pružnější rozhodování mimo jiné například tím, že prohlubuje princip subsidiarity, to znamená zbavuje ji pravomocí všude tam, kde konkrétní kompetence mohou lépe zastávat jednotlivé státy, popřípadě regiony.

Otázka, na kterou by si česká politická scéna včetně Hradu měla konečně odpovědět, zní totiž ve skutečnosti stručně: Co zdejší politici chtějí, aby bylo s EU dál? Nejde totiž jenom o to, že Lisabonská smlouva má přinést EU vrcholnou politickou reprezentaci, v čemž mnozí vidí jen další bujení bruselské byrokracie. Především má tento dokument umožnit Evropě nejen hospodářskou, ale i politickou integraci, bez které se kontinent může v dnešním světě ocitnout brzy na okraji.

Jeho odpůrci trvají na stanovisku, že EU vzešla z úsilí o volný pohyb zboží, služeb a osob, což jí v podstatě stačí, protože všechno obstarají národní státy. Podle zakladatelů unie jde ovšem od začátku o projekt mnohem hlubší, založený na víře v základní morální principy a na přesvědčení, že státy spolu mohou žít v míru, mohou společně usilovat o blahobyt, protože všechno dá řešit jednáním. Jenže jednání má své meze. A když opakovaně vede do slepé uličky, jako to hrozí v případě Lisabonské smlouvy a jako se to předtím stalo s euroústavou, myslitelné jsou i jiné varianty. Už ne dvoj- či třírychlostní unie, která je vzhledem k Schengenu nebo k euru de facto realitou už dnes. Padají i -zatím neoficiální- návrhy, založit unii na základě stručné a jasné euroústavy úplně znovu. Kdo ze současných států EU bude chtít, může se stát jejím zakládajícím členem. Kdo ne, může si vybrat privilegované partnerství, jaké některé země EU teď nabízejí například Turecku.

Tahle alternativa je pravděpodobná a zdejší politici by si právě v těchto dnech, kdy si připomínáme začátek pádu Železné opony před dvaceti lety na maďarsko-rakouské hranici a zároveň pět let od vstupu do EU, měli uvědomit svou odpovědnost. Faktem přece je, že už sama perspektiva vstupu do EU měla pro celou zemi obrovský a dodnes nedoceněný potenciál. Momentálně nám to připomínají země, které do Evropy teprve směřují. V sobotu to nastínil kousek odtud, v bavorském Pasově, ministerský předseda Chorvatska Ivo Sanader, když na kongresu Panevropy jasně řekl, že jeho země- ale zrovna tak i ostatní státy bývalé Jugoslávie, nemají bez perspektivy vstupu do EU ani perspektivu reforem. Už jsme na to pozapomněli, ale přesně to byl i případ České republiky v 90. letech: uskutečňování reforem, ať už v ekonomice, v justici, nebo ve státní správě, by se bylo určitě vleklo a možná by vyústilo do ztracena, kdybychom nepostupovali podle kapitol, které bylo s Bruselem zapotřebí postupně uzavírat.

Měli jsme danou cestu, mantinely, které přece jen usměrňovaly nejrůznější populistické tendence politických stran a posunovaly zdejší vývoj k demokracii a k právnímu státu. Jakkoli se obojí může dneska leckomu zdát nedokonalé: bez vstupu do EU bychom tady neměli ani to. Lisabonská smlouva je pro další existenci unie - tak jak ji s její politikou solidarity a soudržnosti známe, z čehož naše země už léta profituje- naprosto klíčová. Senátoři nemají tedy nejmenší důvod váhat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .