Komu patří svatovítská katedrála?

Potíž je v tom, že předmět sporu byl vytvořen a užíván v době, kdy panoval jiný konsens. Jiné pojetí jeho účelu a jeho vlastnění. Tehdy totiž - řečeno biblicky - všichni jedno byli. Panovník, který chrám založil, jeho poddaní, kteří stavbu financovali, církev, která ho provozovala. O vlastnických poměrech měli shodnou představu, že chrám patří Bohu. Také ovšem svatému Vítu, jeho patronu. Dnes to chceme přeložit do současných právnických pojmů - a ono to nejde. Všechno je totiž jinak!

Vládlo se jinak, pojem národa byl jiný, jiné bylo postavení církve (uvažme, že tenkrát bylo před reformací!). Dnes se mohou ke Katedrále hlásit stejným právem katolíci, protestanti, český stát, město Praha, dokonce i sudetští Němci! Jak to chcete přeložit do současné úřední češtiny? Byla snaha přisoudit Katedrále veřejnoprávní funkci. Nic takového ale tehdy nebylo. Jedinou konstantou, která se od zakladatelských dob nezměnila, je historická i právní identita katolické církve. Připomínat to veřejnosti znamená dráždit býka červeným hadříkem.

Nejasnosti stran vlastnictví byly medializovány před 13 lety. Po dohodě s KPR (tehdy jím byl Václav Havel) podalo arcibiskupství určovací žalobu. To znamená: nechť rozhodne o vlastníkovi soud! Ten potvrdil vlastnická práva církve. Veřejnost byla nespokojena. Stovka poslanců vyjádřila svou nevoli peticí, studenti pražské AVU hrozili stávkou. Spor se vleče dodnes a nejnovější rozsudek není pravomocný.

Kauza je zajímavou výpovědí ne tak o katedrále a jejím vlastnění, jako o emočním a ideologickém rozpoložení dnešní české společnosti. Proti prvnímu určovacímu rozsudku se ozvaly i významné osobnosti našeho kulturního života (jmenovat nebudu). Připomeňme, že argumentem odpůrčí strany je vládní rozhodnutí z roku 1954, že katedrála "patří lidu". Opakuji: z roku 1954. Příznačný je i postoj právního zástupce dnešní KPR. On sice to rozhodnutí nehodnotí, ale trvá na jeho právní relevanci. Katedrála prostě byla konfiskována. Co se stalo, nelze odestát. Jak vidno, právní kontinuita s režimem, který byl jinou právní normou shledán zločinným, trvá. Nejsou to kocourkovské poměry a nepanují i v údajně kompetentních myslích odborníků?

Pozoruhodné je i to, že národ, prý nejbezbožnější v Evropě (možná i na světě), vnímá jako jeden mála symbolů své svébytnosti a státnosti - křesťanskou svatyni. Nu, lze to snad chápat. Silueta Hradčan se svatovítskou dominantou a se zapadajícím sluncem v pozadí je vskutku působivou scenérií. Ale i námětem pro kritiky kýče a kýčovitosti, jichž je mezi našimi publicisty nemálo. Asi by nás však mělo znepokojit, že si nevíme rady s naší minulostí nejen předlistopadovou, poúnorovou, poválečnou i válečnou, ale s minulostí vůbec.

Zdá se, že rozhodčím sporu bude i nadále náladové rozpoložení většinové veřejnosti. Tím se ostatně řídí ve svých strategických úvahách i špičkoví politici. Bohužel na ně dají i soudy. - Vnímám ten spor jako racionálně neřešitelný a jako věřící křesťan, nadto katolík, se tím nevesele bavím. Upřímně řečeno, je mi jedno, jak to dopadne. Hospodin nechal klidně zbořit i svůj úplně první chrám, na němž mu původně velmi záleželo. Totiž ten jeruzalémský. Dokonce dvakrát.

Věc má ale háček. Soud sice - zatím! - vidí vlastníka katedrály v církvi, která ji provozovala po staletí, nikoli v "československém lidu", který po staletí neexistoval. Z možných rozhodnutí je toto asi nejrozumnější. Ale vyhráno zdaleka není. Vysloví se možná i další soudy. A hlavně: církev má do kapsy hluboko. Hlouběji než český stát. Stovky jejích svatyní zlikvidoval komunistický režim. Stovky chátrají i dnes a zřejmě zaniknou. Uživí církev katedrálu? Nebude zapotřebí spoluúčasti českého státu se souhlasem české veřejnosti? Peníze jsou přece až na prvním místě a kdo platí, ten poroučí. Nemáme se připravit na recidivu sporu, i když si jeho obdobu jinde v Evropě od Atlantiku po Ural těžko představit?