Komu je - a komu není - vidět do talíře

Dokonce i místopředseda, který se dosud rozvážně kontroloval, pod tíhou nezdaru kápne božskou a zapochybuje o politické zralosti vlastní strany. Vycházejí najevo bagatelizovaná vnitrostranická napětí, nejslabší články řetězu, retušovaná kuří oka a Achillovy paty.

Každá politická strana je jakousi domácností, která se navenek stylizuje a je nerada, když je jí vidět do talíře. ČSSD je domácností, do níž je dnes vidět poměrně nejlépe. Částečně i proto, že má sympatizanty, kteří jsou vůči ní nejen pozorní, ale i kritičtí, a netají se tím (za všechny jmenuji Alexandra Mitrofanova). Ale to je spíš její výhoda, není-liž pravda?

Nic z toho, co o ní vyšlo najevo, si ČSSD nedá za rámeček. Vychází ze zatěžkávací zkoušky oslabená, ještě méně jednotná, nejeden z jejích činitelů se "odkopal", takže je lépe vidět, oč mu jde, a veřejnost na to reaguje znatelným poklesem preferencí. Ale pozor: strana svůj malér přežila - a ze svých pohrom může učinit výhodu. Především už nemusí toho tolik tajit před veřejností, která si ji lépe přečetla, a hlavně sama před sebou. Vnitrostranické debaty mohou být otevřenější. Když se chce, může být přestálá krize dobrodiním.

Jak zapůsobila krize sociální demokracie na ostatní parlamentní strany? - Přirovnal jsem je k domácnostem. Upřesním to: jsou to spíš pevnosti. Uzavřené, vzájemně nedůvěřivé, často nepřátelské. Setrvávají ve strnulé póze (tak jako předtím ČSSD). Jen v jedné z nich indukovala krize ČSSD pohyb, viditelný zvenčí. A to v KSČM, v níž se ozval hlas, že by strana měla nově oslovit veřejnost. Víme, že to zdaleka není hlas jediný. Že by počátek veřejně viditelné vnitrostranické diferenciace? Možná. Uvidíme. O US darmo mluvit, bohužel. Její snahu podpořit evropanství stávající koalice lze ocenit. Ale úlohu umírajícího jí média přisoudila právem. Její bezvýrazný předseda, dnešní ministr spravedlnosti, ztělesňuje tu roli autenticky, přesvědčivě, tedy znamenitě. Úsilí nahlédnout do útrob této strany se už asi nevyplatí.

KDU měla na rozjezdu krize výrazný podíl. V jakém stavu ji přežila ona? Dosáhla svého, vláda obstála s jiným předsedou. Ale spokojeností KDU zrovna nezáří. Preference jí poklesly. Strana žádná sdělení veřejnosti nevysílá. Lze jen tušit, že prožívá kocovinu a že se svou adaptací na kalouskovsky autoritativní styl řízení bude mít problémy.

Stejně neprůhlednou zůstává i ODS. V době vládní krize byla na koni. Svého ale nedosáhla, k mimořádným volbám nedošlo. Zatím působí jako monolit. Rozpory ohledně strategie a stylu prezentace navenek, jak je naznačuje vztah pánů Klause a Topolánka, živit nemíní, vždyť jí kyne naděje na příští volební úspěch. Otázkou zůstává sázka na téma, s nímž není veřejnost obeznámena, totiž na kritičnost vůči EU a její ústavě. Buď jak buď, i ODS je stranou netransparentní, neboť do poměrů v její domácnosti není zvenčí dobře vidět. - Zejména není vidět do složitého přediva cestiček k finančním zdrojům. Na význam kořisti z privatizace Telecomu v nedávné vládní krizi poukázal nedávno v tomto pořadu Václav Žák. Tato pohnutka politického chování však není vlastní jen ODS.

Zkrátka: naše strany jsou netransparentní. Jejich vnitřní dynamika, skutečné záměry (tedy nikoli ty deklarované) i způsoby jejich dosahování, zůstávají veřejnosti skryty. Co na to voliči? Budou se řídit mechanismem projekce. Jedni (tzv. věrní) zvolí stranu, do níž se jim podaří promítnout své idealizující představy. Jiným umožní neprůhlednost stran projekci negativní. Ti k volbám nepůjdou. Ti sugestibilní se nechají zmanipulovat na ten či onen způsob volební kampaní. Netuším, kolik bude kterých. - Pouze ČSSD, jíž bylo vidět do talíře, nechtěně nabízí další možnost: totiž realistický odhad šancí takto pocuchané, nicméně přeživší strany. Kolik bude takových, to taky nevím.