Komenskému pro radost

Zvláště vezmeme-li v úvahu, že pracovní den začínal ještě jednou po jeho skončení. Úderem desáté hodiny večerní, kdy jsem směl zamknout budovu a věnovat se nerušeně práci. Ráno v osm hodin se všechno muselo jenom blejskat! Nefrustrované švýcarské děti, jimž bylo všechno dovoleno a nic zakázáno, mi hrozně lezly na nervy. Bojoval jsem s nimi zarputile a neúspěšně, když mi v zimě tahaly dovnitř sníh a zabývaly se ničením školních pomůcek. Měly ze mě srandu. Co z nich bude?! Uvažoval jsem ponuře. Z mladičkých zločinců se kupodivu vyvinuli úplně normální lidé. Někteří se dokonce stali úspěšnými hudebníky.

Dodnes, když jako platící návštěvník vstoupím do nějakého koncertního sálu, zaznamenávám na tvářích účinkujících přátelský sice, ale pobavený úsměv - Á, to je ten bláznivej českej školník! Poměry v nichž jsem kdysi odrůstal dětským botičkám byly diametrálně odlišné. Ve škole v brněnské Sušinově ulici se muselo sedět s rukama za zády a nebo položenýma před sebou na lavici. Přestože jsem zažil i andělské typy, jako byla například laskavá paní učitelka Kopková, na většinu příslušníků pedagogického sboru vzpomínám ještě po půl století znechuceně, jako na sbírku neurotických, někdy přímo i sadistických nestvůr, majících potěšení v psychickém i fyzickém týrání svěřenců. Z počtů jsem míval nejhorší možné známky už na základní škole. Na otázku: "Dvě hruštičky a tři jablíčka - kolik je to dohromady?", chtěli slyšet jednoznačnou odpověď: "Pět." "Ale čeho pět?!", vyptával jsem se tvrdohlavě. "Pět jablíček anebo pět hruštiček?" Lepší to nebylo ani v hudební škole, kde se mě pokoušeli naučit hrát na housle nejprve podle Ševčíka, později podle Berana a housle vzaly smutný konec v brněnských Lužánkách - abych se zbavil trápení, schválně jsem na ně skočil z výšky na zamrzlé cestě. Lidstvo tak zase jednou ostrouhalo kolečka a bylo ochuzeno o houslového génia.

Mimochodem vnuk hudebního pedagoga Berana má v Basileji antikvariát, ani on se nestal ozdobou hudební scény, ačkoliv cvičívával pod nejodbornějším možným dohledem. Dokonalý pedagogický přístup jsem zaregistroval před pár lety v Budapešti. Vyšla mi maďarsky knížka. Honorář sice nepokryl ani náklady na cestu a pobyt, ale zato jsem se mohl těšit z tenoučkého svazečku v maďarském jazyce a také ze společnosti přátelských lidí v krásném a doposud neznámém městě na Dunaji. V dobré náladě jsme si dokonce s mou paní vyjeli na výlet parníkem. Mezi cestujícími se nalézala též početná výprava dětí z Lotyšska. Ve srovnání se švýcarskými dětmi mi tihle školáci připadali spíš zakřiknutí, ale nakonec se přece jenom projevily jako děti. Běhaly, skákaly, pištěly a blaženě se oddávaly nejrůznějším formám psích kusů. Maďarský personál to hemžení pozoroval nepřátelsky podmračeně. A bylo vidět, že číhají na příležitost pomsty. Dočkali se. Jedno dítě, tak asi desetiletá holčička, rozbilo nechtěně sklenku. Vrhli se na ni úplně všichni v mezinárodní shodě: Maďaři i Lotyši.

Nejvíc řádil vrchní číšník. Fyzického trestu se sice neodvážil, a snad jenom proto, že si nebyl jist, kdo všechno tohle autoraphe sleduje, ale zato své oběti vyřvával zblízka do obličeje ty nejhroznější vyhrůžky. Maďarsky. Dospělí Lotyši servilně přizvukovali. Z kvetoucí holčičky užívající si výletu během několika málo minut udělali třesoucí se hromádku neštěstí. Svět dospělých zachránila postarší maďarská dáma. Podle oblečení a způsobu, jimž se u baru družila s italskými vojenskými piloty, to myslím byla prostituka.

Nejdříve té holčičce utřela nos, potom oči, promluvila s ní konejšivě maďarsky a řekl bych, že jí to lotyšské děvče rozumělo slovo od slova. Pak noblesně třískla svou sklenkou s koňakem o zeď a číšníkovi pohrdavě hodila bankovku. Pozvali jsme ji na nový koňak. A být tam Komenský, dal by si zajisté s námi.