Kolik váží slovo?

Neušlo mi však, že vstoupí-li nová úprava v platnost, zvýší se roční výdaje na sociální síť ze 102 miliard korun na 133 (cituji dle HN). Ani o tom mi nepřísluší uvažovat veřejně; nejsem odborně způsobilý. Mohu se nanejvýš zarazit.

Co mě však velmi zaujalo, je toto: guvernér centrální banky komentoval změnu legislativy velestručně, snad aby se vešel do přiděleného televizního času. Pokládá ji za akt, který odporuje zdravému rozumu. Naproti tomu je premiér a jeho ekonomičtí ministři jiného názoru: zdroje prý jsou. - Co si má počít nelhostejný občan s tvrzeními, která vnímá jako vzájemně si odporující? Přičemž je ochoten přisoudit oběma stranám potřebnou kompetenci! Já bych dal spíš na guvernéra, ale to může být věc - řekněme - mé neznalosti a mého osobního vkusu.

Kladu si tedy otázku: jakou váhu má slovo?! Slovo politika, slovo experta, slovo novináře, ale i občana reagujícího čtenářským dopisem, který mu otiskli. - Je to rovnice o dvou neznámých, proto by ty otázky měly vlastně být dvě. Váhu vyřčeného slova určuje souvislost, v níž smělo být zveřejněno. A tu vytvářejí média, čili lidé za jejich tvářnost odpovědní. Všichni přece víme, jak se mění smysl výroku vytrženého z autorského kontextu. - A zadruhé: váhu slova určuje sám jeho původce. Vlastně jeho váha. Jinými slovy, jeho věrohodnost.

Těmi dvěma neznámými v oné rovnici jsou - stručně řečeno - věrohodnost média a věrohodnost toho, kdo v něm dostal prostor a mluví. Určit jedno i druhé je pro nelhostejného občana nesnadný úkol. - Poctivě připusťme, že ani občan není nutně neviňátko a že záleží i na jeho váze.

Vzpomínám na televizní souboj dvou politiků (už nevím kdy, o čem a koho s kým). Jeden se vytasil se statistickými údaji. Ty usvědčovaly z nepravosti toho druhého. Ten se nenechal vyvést z míry. Řekl pouze: Mám jiné informace. A šlus! Rozprava, z níž snad chtěl získat i divák ve snaze rozumět, v tu ránu končila.

Jiný příklad: namane se společenskopolitický problém. Buď nějaký nový, anebo starý, už dříve povrchně dotčený, který se znovu dostane na mediální přetřes. Vyjádří se jeden, možná i druhý, třeba i třetí atd. Téma není ani pak vyčerpáno, ale pointu přetřásání (jinak to nelze nazvat) určí ten, kdo promluvil jako poslední. Vida, váha slova daná pořadím.

Ono to slovo má nějakou váhu vždycky. I slovo lživé. Nemusí být očividně nepravdivé, stačí, když mlží. Nebo slovo hulvátské. Nebo slovo šikovně mířící pod pás. Nebo slovo toho, kdo ví, co ti druzí chtějí slyšet. Záleží na tom, co vlastně vážíme. Říkávalo se, že slovo dělá muže (rád dodám, že i ženu). Rozumělo se tím slovo, z něhož vyzařovala odpovědnost jeho mluvčího vůči dostupné pravdě. Toto je materiál, který bychom měli u vyřčeného slova vážit. Čili - opět - věrohodnost. Obávám se, že se ve veřejných debatách stává tato kvalita nedostatkovým zbožím. Možná, že nejen v těch veřejných.

Abych se vrátil k tomu, čím jsem začal: pořád si myslím, že se guvernér centrální banky vyjádřil k tomu novému sociálnímu zákonodárství věrohodněji, i když mu byl vyměřen nepatrný mediální prostor a nevýhodné pořadí.