Kocourův život aneb Buď půjdete do kriminálu za špionáž, nebo vypadnete z ČSSR (2. část)
V roce 1974 se Karel „Kocour“ Havelka (ročník 1950) vrátil ze Spojených států amerických do okupovaného normalizovaného Československa.
Emigroval zhruba o rok dřív: spolu s kamarádem Josefem vstoupil do SSM, protože to byla jedna z podmínek, aby si mohli koupit zájezd do Japonska; na americké ambasádě pak požádali o azyl, američtí úředníci je dopravili do New Yorku a „Kocour“ si našel práci ve fabrice.
K cestě domů se rozhodl, protože se mu stýskalo po dívce Věře, která se podle původního plánu měla také dostat na Západ, ale nakonec neodešla. Co se dělo dál? To se dozvíte z 2. části Příběhů 20. století, věnovaných Havelkovým osudům.
Milost od Svobody a Jirousova „přeštická přednáška“
Karel Havelka byl v nepřítomnosti odsouzen k roku a půl vězení za „nedovolené opuštění republiky“ - požádal ale o milost prezidenta Ludvíka Svobodu a ten mu vyhověl. „Kocour“ - absolvent průmyslovky - tedy začal pracovat jako dělník na stavbě, nastěhoval se k pozdější manželce Věře do Přeštic a především jako svobodomyslný, hudbymilovný a neustrašený člověk velmi rychle „zaplul“ do undergroundu.
Jezdil na nepovolené koncerty a soukromé kulturní akce a brzy se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, kunsthistorikem a uměleckým vedoucím nežádoucích The Plastic People of the Universe.
V roce 1975 se Karel Havelka spolu s kamarádem Miroslavem Skalickým a s Jirousem pokusili uspořádat v hospodě v Příchovicích u Plzně malý festival undergroundových kapel včetně Plastiků. Nevyšlo to, ale v prosinci téhož roku zorganizoval (opět s M. Skalickým) díky různým maskovacím manévrům a pod záštitou SSM Jirousovu přednášku v Přešticích.
Akce se sice neobešla bez zásahu Veřejné bezpečnosti a odvozu organizátorů k výslechu, nicméně Jirous přednášku pronesl, přečetl svůj slavný text Zpráva o třetím českém hudebním obrození a vystoupili také neoficiální hudebníci Svatopluk Karásek a Charlie Soukup.
V únoru 1976 se konal druhý festival druhé kultury v Bojanovicích, který odstartoval následný vykonstruovaný soudní proces s lidmi kolem Plastic People of the Universe.
Na Bory, na šatony
V březnu toho roku si Státní bezpečnost přišla také pro Miroslava Skalického a Karla Havelku, který vzpomíná: „Tehdy zatkli asi 25 lidí a spojili je do procesu. Mě stíhali za výtržnictví, protože jsem organizoval akci (Jirousovu přeštickou přednášku – pozn. a.d.), kde se prý znevažovalo a uráželo socialistické zřízení vulgárními texty.
Do června jsem seděl na Borech ve vyšetřovací vazbě a čekal na proces. Poprvé jsem dostal 30 měsíců nepodmíněně, Skalický neboli ´Skalák´ 18 měsíců a Stárek neboli ´Čuňas´ osm. Po odvolání nám trest snížili na polovinu, ale i tak mě čekal rok a čtvrt v kriminále. Doma jsem měl ženu a ročního syna.“
Ve vězení ho přidělili na nejhorší práci, na tzv. šatony, tedy do plzeňské pobočky podniku Preciosa Jablonec, kde vězni brousili sklo: „Když jsem přišel poprvé na halu, všechno se ve mně sevřelo, udělalo se mi vyloženě špatně od žaludku a v hlavě mi vyvstal Dante. Peklo. Pára, horko, strašný hluk, postavy v šedivých tričkách, některé dost otrhané, v naprosto šíleném tempu dělaly pro mě zcela nesmyslné pohyby. Do toho šlehaly plameny. Bylo to neuvěřitelné a říkal jsem si nejdřív, že tam nepřežiju ani dva dny. Dělal jsem tmeliče, devět dní byla záuční doba - a za těch devět dní už jsem jel jak fretka. Z toho plyne, že člověk si zvykne skoro na všechno.“
Barák ve Vísce
Po propuštění, v létě 1977, se Karel „Kocour“ Havelka vrátil domů do Přeštic a vzápětí podepsal Chartu 77, jež se zrodila mimo jiné v reakci na procesy s undergroundem: „Podpis byl pro mě samozřejmostí, protože s režimem jsem nesouhlasil a tohle byl zkrátka jeden z přirozených způsobů, jak to projevit.“ Živil se dál jako stavební dělník, nic jiného dělat nesměl, jeho hlavním zájmem však byly pořád koncerty, hudba a desky, které celý život sbíral a sbírá.
Na přelomu 70. let koupil „Kocour“ spolu s přáteli v Nové Vísce usedlost, která se stala jedním z nejznámějších „undegroundových baráků“, tedy jedním z pokusů, jak žít alespoň v soukromí svobodně a s necenzurovanou kulturou.
„Bylo nás několik spolumajitelů, ovšem většinou chartistů, čili bylo jasné, že nás nenechají na pokoji,“ vzpomíná Havelka. Ve Vísce se i přes všemožný tlak Státní bezpečnosti podařilo zorganizovat řadu setkání, koncertů a oslav Silvestra, vznikl tam také undergroundový samizdatový časopis Vokno. Nakonec komunistický aparát dům vyvlastnil, tak jako později i další.
O situaci v Československu se po procesu s Plastiky a po zveřejnění Charty 77 začaly dosti intenzivně zajímat zahraniční organizace na ochranu lidských práv, podporovaly disent, vězně a jejich rodiny, jejich členové jezdili ze Západu do ČSSR. „Potkal jsem se tak s jedním člověkem z Amnesty International, ale na hranicích ho prohlíželi a našli u něj nějaké materiály, které se daly spojit se mnou,“vypráví „Kocour“.
A pokračuje: „Okamžitě mě zatkli a dost tvrdě vyslýchali. Bránil jsem se, že tomu člověku to mohl dát kdokoli ve Vísce, ale estébák na mě začal řvát, že jsem byl v Americe, že spolupracuju s CIA a že mi přišijí špionáž, za kterou se dává deset až patnáct let. A že si prý mám vybrat, buď tohle nebo vypadnout ze země. Druhý den jsem šel požádat o vystěhování.“ Po pádu totalitního režimu vyšlo najevo, že tlak, který StB začátkem 80. let na lidi z opozice vyvíjela, byl organizovaný - šlo o tzv. akci Asanace.
Karel Havelka se rozhodl, že odjede do Rakouska, napomohla tomu výzva tehdejšího kancléře Bruna Kreiskyho, který slíbil azyl všem politickým uprchlíkům z Československa, ve Vídni už také žili někteří Havelkovi přátelé. Spolu s rodinou odjížděl začátkem listopadu 1980: „V Českých Velenicích si nás tehdy vytáhli z vlaku a všechny včetně dětí pečlivě prohledávali. Smáli se mi do ksichtu a říkali: ‚Přece byste neodjel jen tak, bez rozloučení...‘.
Oficiálně mě tehdy zbavili občanství a kapitán od pasováků mi úředním hlasem sdělil: ‚Nejste občan tohoto státu, žádáme vás, abyste neprodleně opustil území republiky.‘ Já tam měl ty dvě malé děti a ženu a říkal jsem mu: ‚To tady nemůžeme počkat dvě hodiny, než pojede další vlak?‘ – ‚Ne, odchod.‘ – ‚To si snad děláte srandu?‘ - Tak se tam chvíli dohadovali, pak nás milostivě posadili do gazíku (...), a odvezli nás na čáru, na silniční přechod, a tam nás vyhodili z auta. My jsme šli ještě asi sto metrů pěšky k rakouskému přechodu, k rakouské budce.
Představte si to: kufr, krosna, malinké dítě na zádech, žena vedle. To nebyla doba uprchlíků jako dneska, kdy je to normální. Rakouští celníci otevřeli dveře, vyšli na zápraží a jeden z nich povídá: ‚Zu Fuss!?! Zu Fuss!?!‘ Takže to byla první německá slova, která jsem slyšel.“
Karel „Kocour“ Havelka pak obchodoval s hudbou, účastnil se různých exilových aktivit, domů se vrátil až po devíti letech, v prosinci 1989. O rok později založil hudební vydavatelství Globus International: „Politiku jsem dělat nechtěl. Chtěl jsem ale vydat co nejvíc desek, které dřív vyjít nemohly, což se mi dařilo.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
