Klaus a velká koalice

Naštěstí předvolební debatu během ledna zachraňuje Václav Klaus. Především v rozhovoru pro Hospodářské noviny, kde vysvětlil, že si v žádném případě nepřeje menšinovou vládu ČSSD s tichou podporou komunistů. Ani by Jiřího Paroubka nepověřil jejím sestavením, kdyby mu něco takového navrhl.

Veterán mnoha bitev tak opět předvedl, že ví, jak se v politice hraje. Podle očekávání opět prezentuje ideologii odporu proti návratu komunistů k moci. Skutečně jde o vážné téma, přinejmenším v médiích, a prezident ví, jak novináře zaujmout. Pod ideologií jsou ale nejméně dvě další roviny, kde Klaus sleduje důležitější cíle. Jen to není tolik vidět.

Pro případ, že pravice nezíská ve volbách většinu, nepřímo doporučil, aby vládla velká koalice sociálních a občanských demokratů. Ta by připravila volební reformu, která by zemi přinesla většinový systém.

Opravdu, prezidentské starosti, řekne si každý obyčejný občan a nedává se vytrhnout od své práce. Ovšem lidé, kteří cítí odpovědnost za vývoj své země, by měli při takových výrocích zpozornět.

Změna volebního systému vždy souvisela se stavem demokracie a tím, jak je společnost otevřená. Všichni si to pamatujeme. V letech 1996 a 1998 se nepodařilo sestavit většinovou vládu a vznikla tichá velká koalice známá pod jménem opoziční smlouva. Tehdy pod vedením Klause a Zemana nastala doba neprůhledných zákulisních úmluv obou největších stran. Díky tomu se v demokratických poměrech adaptovala korupce, která přežívala od dob komunismu. ODS i ČSSD tehdy smlouvu o rozdělení moci kamuflovaly snahou o změnu volebního systému. Nakonec se ovšem nedokázaly dohodnout - z pohledu sociálních demokratů totiž není většinový systém přípustný ideologicky a navíc je pro ně dlouhodobě nevýhodný. Po pádu všech menších stran by byli odkázáni na podporu těch, se kterými se jim do spolupráce ještě příliš nechce - tedy s komunisty.

Opoziční smlouva nakonec neuspěla a v roce 2002 vznikla koaliční vláda sociálních demokratů s menšími stranami. Téma změny volebního systému se však vrátilo ve chvíli, kdy těsná většina ve sněmovně neumožnila efektivně vládnout. Paroubek pak přišel s fakticky menšinovým vládnutím, které zatím funguje velmi dobře, tím se ale téma volební reformy z politiky neztrácí.

Během posledních let se přitom atmosféra v politice i ve společnosti měnila k lepšímu. ODS se stala tvrdou opozicí a začala nabízet alternativu k socialistickému vládnutí. Společnost se víc otevřela a průběžně vycházejí najevo korupční aféry ještě z dob Zemanova vládnutí - Unipetrol, Setuza, Čepro. V této chvíli ovšem přichází Klaus a straší s komunisty. Kdo mu uvěří, ten se nechá snadno přesvědčit i o tom, že je nutná velká koalice. Zřejmě by však nepřinesla volební reformu, ale vrátila by zemi do poměrů opoziční smlouvy.

Představme si, jak by spolupráce vypadala. ČSSD je očividně korporativní stranou, která zastřešuje zájmy například odborů, některých profesních sdružení a průmyslových u zemědělských lobbistů. ODS by se ve velké koalici stala něčím velmi podobným - jen by reprezentovala ty, na které sociální demokraté pozapomněli, především velké podnikatele, živnostníky, komunální samosprávy a některé stavební lobbisty. Pak by ve společnosti spadla klec, protože všichni by měli ve vládě své zastoupení. Opět by nastaly dobré časy pro korupci a v nejlepším by vzniklo něco jako neslavný proporční systém v Rakousku. Zavádět většinové volby podle britského vzoru by se nikomu nechtělo. Přinejlepším by vzniklo cosi podobného jako kočkopes z roku 2001, kdy se poměrný systém posunul tak, aby škrtal z parlamentu menší strany. Tehdy návrh naštěstí neprošel.

Proč tedy Klaus znovu vrací plán, který společnost už jednou odmítla? Ve skutečnosti mu o volební reformu za každou cenu nejde. Třetí, a nejdůležitější rovinou jeho současné politiky je posílení prezidentských pravomocí. Představa, že prezident diktuje premiérovi, s kým má sestavit vládu by velmi změnila českou demokracii. Byl by to nejspíš rozhodující krok k prezidentskému systému vlády. Pozoruhodné, jak Klaus odkryl svůj plán.