Klára Vlasáková: Zpráva Oxfamu ukazuje, že jsme všichni chudí

Přes dva tisíce dolarových miliardářů disponovalo v roce 2019 větším majetkem než 4,6 miliardy lidí dohromady. Taky se počet miliardářů za poslední dekádu zdvojnásobil. Přitom tu mluvíme o době po světové hospodářské krizi, kdy lidé po celém světe přicházeli o práci, úspory, bydlení.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Chudoba cti tratí

Zpráva Oxfamu je pak specifická v tom, že zdůrazňuje genderové nerovnosti současného stavu. Ženy tráví každý den dohromady 12,5 miliard hodin péčí o své rodiny a domácnost. Tato neplacená práce by přitom šla údajně vyčíslit na 10,8 bilionu dolarů za rok.

Protiargumenty podobných statistik bývají obvykle ty, že celosvětová ekonomická situace sice není ideální, ale během let se životní úroveň lidí v globálním měřítku postupně zvyšuje.

Sociolog Daniel Prokop ve své nové knize Slepé skvrny píše, že počet těch, kteří žijí v absolutní chudobě, tedy v přepočtu na americké ceny za dva dolary na den, skutečně klesl z 50 % v 60. letech, na současných zhruba 10 %. V tom jsou námitky o zlepšující se úrovni na místě.

Obcházení zákonů

Jenže Prokop zároveň upozorňuje: zatímco takto extrémně chudých skutečně ubylo, většinou se jen přesunuli do kategorie „normální extrémní chudoba“, což jsou tři dolary na den. Počet těchto lidí do roku 2000 přibýval a v současnosti je jich okolo dvou miliard. (Pro srovnání: na začátku 80. let to byly 2,5 miliardy.) Těžkou chudobu (tedy deset dolarů na den) pak zažívají celosvětově dvě třetiny lidí.

Takže, zatímco ti nejbohatší rozmnožují svůj obrovský majetek, většina lidí si příliš nepolepšila.

Prokop dokonce hovoří o promarněné šanci, kdy se celosvětová prosperita posledních 100 let přetavila především v majetek nejbohatších. To všechno pak vyvolává otázku, nakolik je současná podoba kapitalismu udržitelná, nebo – jazykem trhu – produktivní. A jak jde taková nerovnost vůbec ospravedlnit?

Čtěte také

Sláva Volný: Chudoba a nejstarší řemeslo

Připomíná to scénu z komedie Monty Python a Svatý Grál, kdy král Artuš projíždí kolem dvou vesničanů. Žena se diví, že mají krále – ona ho přece nevolila. „Králové se nevolí,“ odpoví Artuš suše a vypráví o své předurčenosti vládnout Britům, kdy náhodou získal meč od Jezerní paní. „Divné ženštiny, co se válí v rybnících a rozdávají meče, nemůžou být základem pro systém vlády,“ protestuje vesničan, ale jeho názor nikoho nezajímá.

Legrační (i když ne tolik jako Monty Pythoni) potom je, že na nápad, jak situaci zlepšit, nemusíme hned vyloženě ždímat svou sociální imaginaci; stačilo by vyzkoušet něco, co by teoreticky mělo už dávno fungovat: spravedlivé odvádění daní.

Díky kauzám typu Panama Papers a mnohým dalším je ovšem smutně známým faktem, že velké korporace se dokážou férovému placení daní různými kličkami vyhnout. Daně jsou tu zjevně hlavně pro ty, co si to „neumějí zařídit jinak“, a z obcházení zákonů se bohužel stalo jakési potvrzení vlastní kreativity a mazanosti.

Čtěte také

Pokud se vláda nechce dívat, jak se třetina seniorů dostává na hranici chudoby, musí jim přidat, říká šéfka nové důchodové komise

A na místě je samozřejmě taky otázka většího zdanění majetku. Právě Oxfam ve své zprávě uvádí, že kdyby procento nejbohatších platilo navíc pouze půlprocentní daň ze svého majetku po dobu deseti let, stačilo by to k tomu, aby se vytvořilo 117 milionů pracovních míst v podhodnocených sektorech, jako jsou péče o seniory a děti, vzdělávání a zdravotnictví.

Takový příklad samozřejmě nemusíme přijmout jako závazný. Slouží především coby dobrá konkretizace toho, v jakých číslech se pohybujeme.

Zpráva Oxfamu by se tak dost dobře mohla jmenovat Všichni jsme chudí. A „nevyplácí“ se to vlastně nikomu.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka