Klára Vlasáková: Za co letos v listopadu (ne)děkovat

Podle průzkumu, který před několika dny uveřejnil projekt Paměť národa, si zhruba třetina lidí nad 40 let myslí, že za minulého režimu bylo lépe. Takový výsledek lze chápat různě. Markéta Bernatt-Reszczyńská, která pro Paměť národa pracuje, ho v interview pro ČT hodnotila jako známku toho, že Češi dostatečně neodsoudili minulý režim, a nevyrovnali se tak se svou minulostí.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Falšování dějin

Narativ o „vyrovnání se s minulostí“ je lákavý a často skloňovaný, ale není jasné, co přesně se tím myslí. Zatímco jedni jako Bernatt-Reszczyńská horují za paušální odsouzení let 1948 až 1989, jiní poukazují na slepá místa podobného přístupu. Historička umění Milena Bartlová v rozhovoru pro Salon Práva upozorňovala, že mnoha lidem dosud nikdo nepomohl pochopit jejich životní zkušenost nabytou před rokem 1989.

Namísto toho poslouchají už 30 let o disentu a undergroundu na jedné straně a estébácích a komunistické nomenklatuře na straně druhé. V debatě tak podle Bartlové chybí důležité nejednoznačnosti mezi těmito dvěma póly. A přitom si všichni přejeme, aby byly naše životní příběhy uznány.

To je důležitý postřeh, který by měl při letošním kulatém výročí zaznívat se zvláštním důrazem. V posledních letech se totiž stávalo, že oslavy 17. listopadu akcentovaly životní příběhy především těch, kterým současné uspořádání přináší cenné příležitosti.

Poukázat na současné chyby

Čtěte také

Ivan Hoffman: Úklid fotoarchivu

Ironicky a naléhavě na to letos zareagoval mladý umělec Jan Kvíz. Do soutěže studentů uměleckých škol, ve které měli reflektovat své chápání svobody, se přihlásil s plakátem, na kterém jsou napsána jména 30 nejbohatších Čechů – a nad nimi se klene sarkastické: „Díky, že můžem.“

Kvíz v účinné zkratce vyjádřil to, co se ozývá už nějakou dobu – ze současného nastavení profituje jen určitá část společnosti, přičemž ti nejbohatší stojí zcela nad našimi spory, jak listopad 1989 slavit, či neslavit. S nadsázkou lze říct, že pořádají svou vlastní uzavřenou party trvající 365 dní v roce.

Díky řadě důležitých projektů víme, že je dnes v exekuci okolo 800 tisíc lidí, 8 procent obyvatel, přičemž zkušenost s exekucí přiznává 16 procent. Víme také, že si lidé nejčastěji půjčují na splacení nájmu, energií nebo poplatků za telefon. To jsou alarmující údaje svědčící o tom, že máme skutečný problém, který se těžko rozplyne tím, že uděláme za minulostí tlustou čáru a budeme jednoduše vděční za současné možnosti.

Čtěte také

Petr Holub: Proč tak nespokojeni právě 17. listopadu?

Oslavy 17. listopadu jsou příležitostí vzít v potaz různorodé zkušenosti, které s 30 roky kapitalismu máme. A ty zdaleka nejsou jen pozitivní. Není těžké porozumět těm, kteří chtějí projevovat vděk a radost z toho, co všechno můžou. Není toho málo.

Jenže v téhle zemi nežijí sami, a jestli bychom se něco už měli po 30 letech naučit, tak to, že nejde některé skupiny a jejich potíže přehlížet, že se to projeví nejpozději u voleb. Začít lze tím, že si řekneme, zač z uplynulých 30 let neděkujeme.

Málo toho taky není. Stejně jako dokážeme jmenovat chyby z éry před rokem 1989, měli bychom umět poukázat i na ty současné. Jinak nám totiž bude pro všechny debaty o minulosti chybět ještě něco – budoucnost.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka