Ivan Hoffman: Úklid fotoarchivu
Z kraje roku 2001 jsem zvedl telefon, do kterého se mi představil fotograf Pavel Štecha. Požádal mne, abych doprovodil texty knihu jeho fotografií.
Když několik dní na to přijel z Prahy k nám na vesnici u Kroměříže na kafe, brzy mi bylo jasné, že jde o nabídku, kterou nejde odmítnout. Pavel Štecha trpěl nevyléčitelnou nemocí krve a v rychle se krátícím čase bilancoval tvorbu, která je ohraničena dvěma historickými mezníky: srpnem 68 a listopadem 89.
Své nejlepší fotografie, navíc dokumentární, tedy pořídil v době politické „normalizace“, kterou se společnost po pádu komunismu snažila zapomenout, vytěsnit z vědomí. Štecha ovšem nemohl čekat, až čas milosrdně překvalifikuje normalizační ostudu na podmanivé retro.
A mně nezbylo, než o době, ke které se mi nechtělo vracet, přemýšlet s ním: „Provizorium trvalo příliš dlouho na to, abychom mohli žít provizorně. Někteří se s okupací nesmířili a emigrovali do ciziny, nebo hluboko do sebe. Většina přijala vnější realitu jako něco, co si nepřála, ale co neumí změnit. I v nedůstojných poměrech lze usilovat o důstojnost. Nevzhledné kulisy dají někdy vyniknout hloubce dramatu. A na efektní scéně se může odehrát zcela plytký kus.“
Aby minulost ožila
Vzpomínám na těch několik týdnů, kdy jsem se s Pavlem Štechou a jeho pečlivým vydavatelem Jaroslavem Bártou potkával nad vznikající knihou, která nakonec dostala jméno U nás: 1968-1990.
Psal jsem pro zcela mimořádného čtenáře a každé slovo proto mnohokrát vážil. V roce 2004 Pavel Štecha zemřel. Kdykoli beru knihu jeho fotografií do ruky, uvědomím si, že stopa, kterou zanechal je zas o něco hlubší, než mi připadala minule.
Aby minulost ožila, musela být prožita. Platít to i pro minulost, která kdysi byla ukradenou současností, současností z nouze. Každá současnost, má-li jednou být obživlou minulostí, se musí vztáhnout k někomu, kdo ji prožívá, nikoli pouze přežívá. Není to úplně tak, že člověk uslyší hlas, vnitřní nebo shůry, aby po sobě uklidil a tak uspořádá archiv fotografií anebo své vzpomínky.
Ve skutečnosti lze uspořádat jen to, v čem už byl pořádek, co mělo kontinuitu a vnitřní řád. Chaos je zapomenut, hledání se nepočítá a o pozůstalost se starají pozůstalí. Z hlediska věčnosti nemůže být podstatné, zda má člověk na úklid roky, dny či vteřiny.
Gruntování je mimochodem nepovinné. Světci například neuklízejí, neboť nemají co.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
