Ivan Hoffman: Úklid fotoarchivu

Když několik dní na to přijel z Prahy k nám na vesnici u Kroměříže na kafe, brzy mi bylo jasné, že jde o nabídku, kterou nejde odmítnout. Pavel Štecha trpěl nevyléčitelnou nemocí krve a v rychle se krátícím čase bilancoval tvorbu, která je ohraničena dvěma historickými mezníky: srpnem 68 a listopadem 89.

Pavel Štecha, Chataři (vernisáž výstavy v Galerii UM)|foto: Galerie UM

Své nejlepší fotografie, navíc dokumentární, tedy pořídil v době politické „normalizace“, kterou se společnost po pádu komunismu snažila zapomenout, vytěsnit z vědomí. Štecha ovšem nemohl čekat, až čas milosrdně překvalifikuje normalizační ostudu na podmanivé retro.

A mně nezbylo, než o době, ke které se mi nechtělo vracet, přemýšlet s ním: „Provizorium trvalo příliš dlouho na to, abychom mohli žít provizorně. Někteří se s okupací nesmířili a emigrovali do ciziny, nebo hluboko do sebe. Většina přijala vnější realitu jako něco, co si nepřála, ale co neumí změnit. I v nedůstojných poměrech lze usilovat o důstojnost. Nevzhledné kulisy dají někdy vyniknout hloubce dramatu. A na efektní scéně se může odehrát zcela plytký kus.“

Aby minulost ožila

Vzpomínám na těch několik týdnů, kdy jsem se s Pavlem Štechou a jeho pečlivým vydavatelem Jaroslavem Bártou potkával nad vznikající knihou, která nakonec dostala jméno U nás: 1968-1990.

Pavel Štecha, Chataři (Galerie UM)|foto: Galerie UM

Psal jsem pro zcela mimořádného čtenáře a každé slovo proto mnohokrát vážil. V roce 2004 Pavel Štecha zemřel. Kdykoli beru knihu jeho fotografií do ruky, uvědomím si, že stopa, kterou zanechal je zas o něco hlubší, než mi připadala minule.

Aby minulost ožila, musela být prožita. Platít to i pro minulost, která kdysi byla ukradenou současností, současností z nouze. Každá současnost, má-li jednou být obživlou minulostí, se musí vztáhnout k někomu, kdo ji prožívá, nikoli pouze přežívá. Není to úplně tak, že člověk uslyší hlas, vnitřní nebo shůry, aby po sobě uklidil a tak uspořádá archiv fotografií anebo své vzpomínky.

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

Ve skutečnosti lze uspořádat jen to, v čem už byl pořádek, co mělo kontinuitu a vnitřní řád. Chaos je zapomenut, hledání se nepočítá a o pozůstalost se starají pozůstalí. Z hlediska věčnosti nemůže být podstatné, zda má člověk na úklid roky, dny či vteřiny.

Gruntování je mimochodem nepovinné. Světci například neuklízejí, neboť nemají co.

9. Pavel Štecha, 17. listopadu 1989, Praha, 1989, černobílá fotografie, 40 x 57 cm, GHMP|foto: Galerie hlavního města Prahy