Klára Vlasáková: Kdo je tady novinář?

7. červen 2019

Největší audioportál na českém internetu

Novináři | Foto: Martin Veselý, MAFRA / Profimedia

Předseda KSČM Vojtěch Filip plánuje připravit zákon, podle kterého by každý, kdo chce vykonávat novinářské povolání, musel být zvolen na čtyři roky a kromě toho podávat majetková přiznání.

Ačkoli Filip server iHned.cz několikrát ujistil, že věc myslí zcela vážně, je tady pořád naděje, že se jedná o pouhé trolení. Pokud totiž poslanec skutečně nežertuje, jde o nesmyslný, a hlavně nebezpečný návrh, který by byl zásahem do svobody vyjadřování. Zároveň nicméně otevírá i jednu nepříjemnou otázku, a sice nakolik se novináři těší důvěře a podpoře veřejnosti.

Volbu novinářů jsem nemyslel vážně, za jejich majetkovým přiznáním si ale stojím, říká Vojtěch Filip

Předseda KSČM Vojtěch Filip

Předseda KSČM Vojtěch Filip chce zavést majetková přiznání pro novináře, která by se měla přednostně týkat médií veřejné služby. Potvrzuje to ve Dvaceti minutách Radiožurnálu s tím, že novináři z těchto médií jsou placeni z veřejných prostředků a měli by se zpovídat občanům z majetkových poměrů.

Pokud přijdou v budoucnu návrhy třeba ještě neslýchanější, bude se jich mít kdo zastat? Že milá slova povzbuzení a útěchy nepřicházejí od politiků, je celkem pochopitelné. Nakolik jsou ale čeští novináři a novinářky v kontaktu se zbytkem společnosti, s realitou kolem sebe?

Z výzkumu Jaromíra Volka a Maríny Urbánikové, který shrnuli v knize Čeští novináři v komparativní perspektivě, vyplývá, že se novináři pohybují ve svém vlastním myšlenkovém prostoru; autoři mu říkají žurnalistické pole.

Kvůli tomu referují o důležitých událostech skoro všichni dost podobným způsobem a odsouvají ze zřetele velkou část společnosti. Takto přehlížená část společnosti pak celkem pochopitelně nechová k médiím přehnanou důvěru. Necítí se být hájena ani zastoupena.

Návrh za hranou

Slovenští novináři cítí odpovědnost za budoucnost, v Česku je to slabší, říká Martin M. Šimečka

Filip Zajíček, Martin M. Šimečka a Kirill Ščeblykin

„Názorově jsme si hodně blízcí, ale generační odlišnost cítím velmi dramaticky. Můj život se vyvíjel úplně jinak než život mých kolegů. Myslím si, že má životní zkušenost je v tomto smyslu nepřenosná,“ tvrdí novinář Martin M. Šimečka. O selháních českých a slovenských intelektuálních elit i polistopadovém vývoji s ním několik měsíců mluvili jeho mladší kolegové Filip Zajíček a Kirill Ščeblykin, aby výsledky shrnuli v právě vycházející knize Jsme jako oni.

Jeden aktuální příklad: Všichni jsme se několikrát dočetli, že nedávná demonstrace proti Andreji Babišovi je největší od roku 1989. Podle odhadů byla přitom minimálně početně srovnatelná demonstrace odborů z dubna 2012, kdy se protestovalo proti asociálním reformám tehdejší Nečasovy vlády.

Zatímco protibabišovskému vystoupení věnují média (až na odhadnutelné výjimky) velkou pozornost a v názorových rubrikách se nezřídka objevují sympatie, odborářská akce před sedmi lety se podpoře ze strany médií zrovna netěšila. Například v tehdejším komentáři Respektu se dočteme, že odboráři jsou svým členům na náměstí méně platní než v kanceláři premiéra a že by si protestující měli uvědomit, že ani desetitisícové demonstrace vlády nepokládají; veřejnost si totiž své zástupce nevolí na ulici.

Je pravda, že se v poslední době objevilo několik novinářských projektů zaměřujících se na dlouho přehlížená témata (za všechny zmiňme sérii reportáží o nejhůře placených zaměstnáních v Česku Hrdinové kapitalistické práce od Saši Uhlové), ale riziko novinářského odpojení se od světa kolem je stále přítomné.

Josef Šlerka: Požadovat po novinářích, aby neměli názor, je nesmysl

kameraman, fotograf, média

Politici čím dál častěji kritizují novináře a nevyhýbají se ani vyhroceným odsudkům. Je kritika novinářů v nějakém ohledu oprávněná? A jak by měla vypadat veřejná debata?

Problémem tak nemusí být to, že do médií píší lidé, kteří k tomu nemají něco jako dostatečný „mandát“. Ten by se ostatně špatně hledal. Podle čeho posuzovat, kdo může vstupovat do veřejného prostoru? Mělo by být ukazatelem vzdělání? Volená témata? Zřetelnost vyjadřování? Nic z toho nelze dost dobře objektivně zhodnotit. Navíc - jak se učí na fakultách žurnalistiky: nic jako absolutní objektivita neexistuje.

Svými texty dnes může vstupovat do sdělovacích prostředků, kdo chce a koho si dané médium odsouhlasí – a je to tak dobře. Návrh na to, že by se novináři měli volit, je za hranou. Nicméně by si právě novináři měli čas od času připomenout, proč, a především pro koho píšou. Nejsou to oni sami, ale čtenáři a čtenářky, kteří v ně vkládají důvěru, že v textech najdou něco víc než jen úzký výřez bitevního pole.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka