Klára Vlasáková: Hypotéka, nebo nájem? Boj, co se nedá vyhrát

Na jednu stranu je závratná představa zavázat se k placení vysokých splátek na několik desetiletí, na stranu druhou není současná situace nájemníků o mnoho povzbudivější: několikaleté nájemní smlouvy jsou spíše výjimkou a člověk je tak vystavený nejistotě nekončícího zvyšování a stěhování.

Čtěte také

Z bydlení se stala investiční komodita, krize je celosvětová, upozorňuje novinářka Uhlová

Hypotéky se proto pro tu část lidí, která o nich může alespoň uvažovat, stávají lákadlem, že budou jednou konečně bydlet takzvaně „v klidu“. Jenže jde o velkou zátěž a při jejím přijímání není jasné, zda pod ní člověk za pár let vyčerpaný nepodklesne.

Data uveřejněná na stránkách ministerstva pro místní rozvoj ukazují, že české banky poskytly během letošních třech čtvrtletí hypoteční úvěry za téměř 124 miliard korun, což je o 30 miliard méně než loni za stejné období.

Nezisková organizace Arnika pak uvádí, že Češi jsou na tom při koupi průměrného bytu nejhůř z celé Evropské unie, kdy za něj musejí dát jedenáct čistých ročních platů (například v sousedním Německu jde o 4,7 ročního platu), přičemž v roce 2017 u nás rostly ceny bydlení dvakrát až třikrát rychleji než mzdy.

Patové rozhodování

Průměrné měsíční splátky hypoték se výrazně liší mezi regiony. ČTK uvádí data o návštěvnících srovnávacího portálu Ušetřeno.cz, kteří jeho prostřednictvím o hypotéku žádali. Z těch vyplývá, že průměrná částka v regionech mimo Prahu činí 8 tisíc, v hlavním městě je to o 5 tisíc víc. Měsíční splátka stoupla v Praze meziročně o 35 %, ve zbytku země o 18 %.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Berlín zmrazí nájemné na pět let dopředu, zatímco v Praze se bydlení jen zdražuje

Do toho se začíná mluvit o hrozící ekonomické recesi, která by situaci ještě zostřila. Rozhodování, co dál, se tak pro běžné občany a občanky, kteří nechtějí žádný velký luxus, jen normálně bydlet, stává skoro patové.

K tomu přispívá také to, že se v Česku debatám například o zmrazení nájemného bráníme a i nesmělé snahy, jak zjistit alespoň počet prázdných bytů pomocí anonymizované analýzy elektroměrů (jak navrhovali na jaře pražští Piráti), končí hysterickým voláním o „špehování“ a „nepřijatelném zásahu do soukromí“.

Krev a pot

Situace proto zůstává stále stejná, těžko udržitelná a ti z nás, kteří nepodědili bydlení po příbuzných nebo minuli dobu, kdy si šlo příbytek pořídit za snesitelnější ceny, mají prostě smůlu. Hypotéka představuje pořád určitý sen, že když bude člověk dostatečně pilný, jednou – jednou se mu uleví. Jenže v kolika letech to bude? Začínat život bez hrůzy z toho, co bude další měsíc, třeba v 65, to není zrovna uklidňující představa.

Čtěte také

Julie Hrstková: Drahé bydlení, příznak neschopnosti české politiky

V rozhodování, jestli na sebe vzít břímě a riziko hypotéky, nebo zůstat v nepředvídatelném nájmu, proto vítězí jen velmi malá část z nás. A to ještě mluvíme o těch šťastnějších, kteří (prozatím) nějaké důstojné bydlení vůbec mají a nejsou na ubytovnách nebo na ulici.

Bydlení je tak pro mnoho z nás vykoupeno krví a potem. A přitom všichni bychom měli mít možnost vracet se prostě domů – do prostoru, který známe a o který se nemusíme dennodenně strachovat. Vážně je to tak radikální požadavek?

Autorka je dramaturgyně a scenáristka