Apolena Rychlíková: Berlín zmrazí nájemné na pět let dopředu, zatímco v Praze se bydlení jen zdražuje

Čtěte také

Rozděleni svobodou: Debata na téma bydlení

Město tím reaguje na radikálně se zvyšující ceny nájemného, které z města nepřímo vysidluje různé skupiny lidí, ale bezesporu i na občanskou kampaň, která si za cíl klade vyvlastnění firem vlastnících více než tři tisíce bytových jednotek.

V Berlíně žije v nájmu přes 80 procent lidí, což debatu o regulacích značně usnadňuje. Lidé jednoduše volají po tom, aby je město před negativními vlivy globálního kapitálu, spekulací a pomýleného diskurzu, který bydlení vnímá jako investici, ne jako životní potřebu, chránilo. A je jich dostatek.

Jen do „vyvlastňovací“ kampaně, pojmenované podle největší firmy Deutsche Wohnen, která vlastní více než 120 tisíc bytů, se zapojili lidé z naprosto odlišných sociálních, věkových i kulturních skupin pocházející z různých čtvrtí. Spojuje je to hlavní: pocit ohrožení, absence bezpečí a ztráta kontroly nad vlastními životy, které důsledkem masivních přeprodejů městských bytů do rukou nadnárodních investorů začaly viditelně strádat.

Čtěte také

Julie Hrstková: Drahé bydlení, příznak neschopnosti české politiky

„Od té doby, co nás skoupilo Deutsche Wohnen, se o dům nikdo nestará. Jediná jistota je, že se nájmy zvedají a zvedat budou,“ zní ze strany občanů aktivních v referendu.

Kromě toho, že budou vytvořeny kategorie obytných domů, pro které se stanoví maximální výše nájemného bez energií (pro starší byty třeba jen 6,45 eura na metr čtvereční), chystá město i masivní výstavbu. Vzniknout mají desetitisíce městských bytů a Berlín také kalkuluje s předkupním právem na privátně pronajímané domy.

Už dnes přitom Berlín pracuje s celou řadou omezení, která počítají s citlivějším přístupem k sociálně slabším obyvatelům, podporuje i alternativní formy bydlení nebo pomáhá stavebním družstvům. Běžné a známé jsou i berlínské squaty, které však častěji než dřív čelí represím. Přesto tvoří neodmyslitelný duch města.

Praha jako nedobytná pevnost

Čtěte také

V Brně začíná projekt sdíleného bydlení vysokoškoláků a mladých lidí z dětských domovů

Oproti tomu v Praze se z hlediska nájemníků vlastně nic neděje. Krom jediného: nájmy neustále rostou, dvakrát více než mzdy. A už dávno se nedá mluvit „jen“ o centru města (jako by bydlení v něm mělo být jen pro ty nejbohatší nebo pro turisty), ale i o sídlištích.

Na takovém sídlišti Písnice tvoří holý nájem za tři plus jedna byt 19 tisíc korun. Smlouvy, které jsou s nájemníky uzavírané, jsou takřka vždy na jeden rok. Tím si majitelé zaručují jednak poslušnost, ale i neustálou možnost navyšování nájmů. Kam až ale můžou při stávajících mzdách vyšplhat?

Ze strany města – ať se bavíme o jeho vedení, nebo městských plánovačích – zaznívá neustálá mantra o nedostatku výstavby. Existuje zarytá představa, že vše vyřeší trh. Jenže byl to právě neregulovaný trh s bydlením, co nás do této situace dostalo: z hlediska zisku bude vždy lepší přebudovat činžovní dům na hotel pro Airbnb, jednoduše vydělává víc.

Čtěte také

Stavme dostupné byty, ne luxusní a předražené, dává recept na levnější bydlení ekonom Pícl

Otázkou pak samozřejmě zůstává, kdo drahé nájmy a nízké mzdy subvencuje: nejčastěji je to stát skrz příspěvek na bydlení. Ten zdaleka nepobírají jen ti nejchudší, ba naopak se stal posledním záchytným bodem pro rodiny s dětmi nebo důchodkyně.

Trend zvyšování nájemného je globální a tvrdit, že na ceny nájemného v Praze má vliv něco tak lokálního, jako jsou pomalá povolení výstavby v našem hlavním městě, je totální ignorace celoevropských statistik. A kdyby se sečetly byty využívané pro krátkodobé pronájmy (cca 14 tisíc bytů) a neobydlené byty, kterých je podle studie KMPG 46 tisíc, můžeme mluvit o bydlení pro zhruba 120 tisíc lidí.

V Praze se navíc staví, ale především byty ke koupi nebo drahé luxusní rezidence. Ani v nově vznikající čtvrti Bubny-Zátory, kde má bydlet na 25 tisíc lidí, není plánována žádná dostupná nebo obecní výstavba. Jak je tohle vůbec možné?

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk

Různé regulace, ať zaměřené na stropování nájemného, zdanění investičních bytů, omezování Airbnb, vyvlastňování chátrajících nepoužívaných domů, nebo zákazy znemožňující používat zkolaudované byty jako kanceláře, jsou v Evropě úplně běžné. Praha se ale jakýmkoliv takovým řešením brání a ideologicky je vnímá jako „komunismus“.

Každý rok nečinnosti ale znamená jediné: že se nůžky mezi těmi, kdo vlastní nemovitosti, a těmí, kdo si je pronajímají, radikálně zvětšují. A že hlavní město se stává baštou pro spekulace a nedostupnou pevností pro ty, kteří se jich neúčastní a chtějí tu jen úplně normálně žít.

Autorka je komentátorka serveru A2larm