Apolena Rychlíková: Berlín zmrazí nájemné na pět let dopředu, zatímco v Praze se bydlení jen zdražuje

Růst cen bytů v Berlíně se nejspíš zastaví (ilustrační foto)
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Růst cen bytů v Berlíně se nejspíš zastaví (ilustrační foto)

Berlínská koalice, složená ze Zelených, sociální demokracie a Levice, se rozhodla zmrazit soukromé nájemné na pět let dopředu.

Město tím reaguje na radikálně se zvyšující ceny nájemného, které z města nepřímo vysidluje různé skupiny lidí, ale bezesporu i na občanskou kampaň, která si za cíl klade vyvlastnění firem vlastnících více než tři tisíce bytových jednotek.

V Berlíně žije v nájmu přes 80 procent lidí, což debatu o regulacích značně usnadňuje. Lidé jednoduše volají po tom, aby je město před negativními vlivy globálního kapitálu, spekulací a pomýleného diskurzu, který bydlení vnímá jako investici, ne jako životní potřebu, chránilo. A je jich dostatek.

Jen do „vyvlastňovací“ kampaně, pojmenované podle největší firmy Deutsche Wohnen, která vlastní více než 120 tisíc bytů, se zapojili lidé z naprosto odlišných sociálních, věkových i kulturních skupin pocházející z různých čtvrtí. Spojuje je to hlavní: pocit ohrožení, absence bezpečí a ztráta kontroly nad vlastními životy, které důsledkem masivních přeprodejů městských bytů do rukou nadnárodních investorů začaly viditelně strádat.

„Od té doby, co nás skoupilo Deutsche Wohnen, se o dům nikdo nestará. Jediná jistota je, že se nájmy zvedají a zvedat budou,“ zní ze strany občanů aktivních v referendu.

Kromě toho, že budou vytvořeny kategorie obytných domů, pro které se stanoví maximální výše nájemného bez energií (pro starší byty třeba jen 6,45 eura na metr čtvereční), chystá město i masivní výstavbu. Vzniknout mají desetitisíce městských bytů a Berlín také kalkuluje s předkupním právem na privátně pronajímané domy.

Už dnes přitom Berlín pracuje s celou řadou omezení, která počítají s citlivějším přístupem k sociálně slabším obyvatelům, podporuje i alternativní formy bydlení nebo pomáhá stavebním družstvům. Běžné a známé jsou i berlínské squaty, které však častěji než dřív čelí represím. Přesto tvoří neodmyslitelný duch města.

Praha jako nedobytná pevnost

Oproti tomu v Praze se z hlediska nájemníků vlastně nic neděje. Krom jediného: nájmy neustále rostou, dvakrát více než mzdy. A už dávno se nedá mluvit „jen“ o centru města (jako by bydlení v něm mělo být jen pro ty nejbohatší nebo pro turisty), ale i o sídlištích.

Na takovém sídlišti Písnice tvoří holý nájem za tři plus jedna byt 19 tisíc korun. Smlouvy, které jsou s nájemníky uzavírané, jsou takřka vždy na jeden rok. Tím si majitelé zaručují jednak poslušnost, ale i neustálou možnost navyšování nájmů. Kam až ale můžou při stávajících mzdách vyšplhat?

Ze strany města – ať se bavíme o jeho vedení, nebo městských plánovačích – zaznívá neustálá mantra o nedostatku výstavby. Existuje zarytá představa, že vše vyřeší trh. Jenže byl to právě neregulovaný trh s bydlením, co nás do této situace dostalo: z hlediska zisku bude vždy lepší přebudovat činžovní dům na hotel pro Airbnb, jednoduše vydělává víc.

Otázkou pak samozřejmě zůstává, kdo drahé nájmy a nízké mzdy subvencuje: nejčastěji je to stát skrz příspěvek na bydlení. Ten zdaleka nepobírají jen ti nejchudší, ba naopak se stal posledním záchytným bodem pro rodiny s dětmi nebo důchodkyně.

Trend zvyšování nájemného je globální a tvrdit, že na ceny nájemného v Praze má vliv něco tak lokálního, jako jsou pomalá povolení výstavby v našem hlavním městě, je totální ignorace celoevropských statistik. A kdyby se sečetly byty využívané pro krátkodobé pronájmy (cca 14 tisíc bytů) a neobydlené byty, kterých je podle studie KMPG 46 tisíc, můžeme mluvit o bydlení pro zhruba 120 tisíc lidí.

V Praze se navíc staví, ale především byty ke koupi nebo drahé luxusní rezidence. Ani v nově vznikající čtvrti Bubny-Zátory, kde má bydlet na 25 tisíc lidí, není plánována žádná dostupná nebo obecní výstavba. Jak je tohle vůbec možné?

Apolena Rychlíková

Různé regulace, ať zaměřené na stropování nájemného, zdanění investičních bytů, omezování Airbnb, vyvlastňování chátrajících nepoužívaných domů, nebo zákazy znemožňující používat zkolaudované byty jako kanceláře, jsou v Evropě úplně běžné. Praha se ale jakýmkoliv takovým řešením brání a ideologicky je vnímá jako „komunismus“.

Každý rok nečinnosti ale znamená jediné: že se nůžky mezi těmi, kdo vlastní nemovitosti, a těmí, kdo si je pronajímají, radikálně zvětšují. A že hlavní město se stává baštou pro spekulace a nedostupnou pevností pro ty, kteří se jich neúčastní a chtějí tu jen úplně normálně žít.

Autorka je komentátorka serveru A2larm