Když šlechta podpořila český národ, byla potrestána. Nejdřív nacisty, pak komunisty

00963576.jpeg
00963576.jpeg
"Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu."

Těmito slovy končí Prohlášení české a moravské šlechty ze září 1939, které podepsalo 85 zástupců 33 šlechtických rodů, nejen českých. Šlo i o zdomácnělé rody původně odjinud nebo s jinou národností. Svou podporu adresovali šlechtici neveřejně prezidentu Háchovi.

Na projevy vlastenectví české a moravské šlechty na konci 30. let minulého století se snaží upozornit výstava „Šlechtická poselství z doby ohrožení českých zemí" v Mladotově paláci na Pražském hradě.

Připomíná roli vlastenecké šlechty na počátku druhé světové války, jež stála za vedením státu a přihlásila se k českému národu a českému státu, i když čelila ohrožení ze strany německé nacistické ideologie. A to i přesto, že se Československá republika ke šlechtě zachovala macešsky, nepřátelsky, pozemkovou reformou jí zabrala odhadem polovinu majetků, na zbylé uvalila majetkovou daň, šlechta byla zrušena. Přišla o tituly.

V roce 1938 šlo především o Sudety a první deklarace ze září tohoto roku v předvečer mnichovské dohody akcentovala věrnost šlechty českému státu a touhu zachovat historické hranice České koruny. Inicioval ji Radslav Zdenko Kinský a zformuloval ji Karel IV. Schwarzenberg, otec našeho bývalého ministra zahraničí. Text se dvanácti podpisy adresovaný prezidentu Benešovi přednesl František Josef Kinský z kosteleckého panství.

Přestože byla dohoda, že za každý rod přidá signaturu jeden nejváženější člen rodu, za Kinské tam byly podpisy dva. František Kinský z Kostelce se chtěl distancovat od příbuzného, který k republice loajální nebyl a podporoval odtržení Sudet.

František Kinský je spolu se svým synem Kristiánem hostem PéHáčka

Po vypuknutí války byla šlechta pod velikým tlakem, aby si vybrala příslušnost k říši a přiklonila se na její stranu. Někteří tak učinili vědomě, jiní dostali „říšské občanství" automaticky na základě národnosti či rodné řeči uvedené při posledním sčítání lidu.

Významná část rodů měla potřebu ozřejmit své vlastenectví, deklarovat věrnost zemi a ochotu jí sloužit. Deklaraci ze září 1939 zformuloval František Schwarzenberg, strýc Karla Schwarzenberga. Učinili tak s vědomím rizika, že přijdou o další majetky, což se vyplnilo. Nucená správa postihla všechny signatáře.

Nacisté si uvědomovali si, že záborem velkého počtu menších pozemků si poštvou proti sobě agrárníky. Proto cílili na majitele nejrozsáhlejších panství. Dopis Reinharda Heydricha říšskému vedoucímu Martinu Bormanovi z května 1942 hovoří o nucené správě na šlechtické majetky.

Proti nucené správě se nedalo mnoho dělat. Jak připomíná Děpold Czernin, někteří se aktivně bránili. Toužili ochránit majetky a lidi. „Dědečka se to týkalo silně. Soudil se s Protektorátem, poté, co mu byla uvalena nucená správa na majetek. Ten proces vyhrál. Den před tímto vítězným rozsudkem byl zavřen za poslouchání cizího státního rozhlasu. Dědeček strávil zbytek války v koncentráku. Naštěstí se vrátil.“

Za statečnost v odboji je nutné zmínit Bořky-Dohalské, velké vlastenectví prokázali Czerninové, Kinští, Kolowratové, Schwarzenbergové, ti přispěli nemalou částkou jednoho a čtvrt milionu na zlepšení opevnění Sudet. Některé rody signatářů už vyhynuly, třeba Battagliové, Baillet de la Tour nebo čeští Mladotové. Výstava se koná právě v Mladotově paláci.

Nejsmutnější je, že po válce byla šlechta potrestána znovu. Znárodňováním, někdy vězněním, nemožností pracovat na lepších pozicích, zákazem studií pro děti.

Rodokmen na hradě Český Šternberk

Tragický osud stihl zástupce českého šlechtického rodu Bořků Dohalských z Dohalic. Tři bratři - kanovník svatovítské kapituly, kněz Antonín, prvorepublikový novinář Zdeněk a diplomat František, byli aktivními členy odboje a vězněni v koncentračních táborech. Válku přežil jediný František.

„Zdeněk byl popraven v Terezíně, Antonín zahynul při pochodu smrti v Osvětimi. František přežil Pankrác i Dachau, ale když v roce 1950 jeho syna Jiřího, právníka hradní prezidentské kanceláře, zatkla StB, byla to pro něj poslední rána,“ říká nejmladší Václav Bořek Dohalský.

Je absurdní, že čím statečnější šlechtic byl, tím hůř po válce dopadli jeho potomci. 10. července 1947 parlament schválil Lex Schwarzenberg, kterým byl rodu zabaven majetek hlubocko-krumlovské větve. 30. ledna, resp. 1. února 1948 přišel revizí pozemkové reformy o svůj majetek i orlický majorát. Pokud potomci neemigrovali, byli vězněni, směli vykonávat pouze podřadné práce a děti nesměly studovat.