Když řeknu, že neslyším, často se lidé leknou a utečou, popisuje prezidentka Svazu neslyšících
Středočeský Hradešín se stal loni na podzim vískou mezinárodního významu. Na kostýmní a módní show se sem sjeli nejkrásnější neslyšící celého světa. Přesněji řečeno je sem dovezl Josef Uhlíř.
„Není to soutěž o tom, kdo je lepší, ale že se pomáhá neslyšícím,“ říká skromně tento hradešínský obyvatel, který soutěže krásy pro neslyšící organizuje už osmnáct let – od roku 1993 ve světovém měřítku – a může se pyšnit děkovnými dopisy od Eltona Johna nebo Donalda Trumpa. „Dalo mi to hodně,“ usmívá se vysokoškolačka Petra Gluchová, Miss Deaf Europe 2017. „Hlavně zkušenosti a možnost poznat jiné kultury, protože se nás tu sešla spousta z různých koutů světa.“
Hranice dotyku
Na místě je jen jedna tlumočnice českého znakového jazyka Eva Kastnerová. Ostatní tlumočníci jsou neslyšící a překládají z mezinárodního znakového systému. „Hodně respektujeme, že ne všichni ho dobře ovládáme,“ vysvětluje Petra Gluchová, „ale vždycky se nějak domluvíme.“ Eva Kastnerová dodává, že mezinárodní znakový systém – na rozdíl od znakových jazyků – nemá všechna gramatická pravidla a slovosledy.
Nejkrásnější neslyšící ženou světa je aktuálně Assia Ukhanany z Izraele. Malá jednatřicetiletá tmavovláska miluje divadlo a sport. Pracuje v muzeu jako průvodkyně, ale druhé zaměstnání je podle ní zajímavější. „Učím, kde leží hranice dotyku v komunikaci, když přijde hluchoslepý člověk do divadla. Nebo učím číšníky v restauraci, kam mají dát jídlo či hrnek, když přijde nevidomý,“ říká Assia. Její mimika a práce prstů je pro laika obdivuhodná.
Z mezinárodního systému do českého znakového jazyka tlumočí Jakub Venglář. Ze strany slyšící většiny je to podle něj především respekt, co neslyšící potřebují. „Chce to respekt. Hodně respektu a žádnou diskriminaci,“ říká. Sám zažívá nepříjemnosti dnes a denně. „Jsou to různé situace. Třeba přijde slyšící člověk a já se ho chci na něco zeptat. Začnu používat znakový jazyk a on na to: Nechte mě, nechte mě, potom, potom. Proč to dělá? Koukejte se na mě a odpovězte mi taky. Nebo mi to napište. Často se stává, že ten člověk s vámi vůbec nechce komunikovat. Nebo si řekne: Jé neslyšící, a odejde,“ popisuje Jakub Venglář.
Podle Jakubova přítele by neslyšícím pomohla větší spolupráce většiny s touto menšinou a některá docela jednoduchá praktická opatření sloužící k lepší orientaci. „V nových metrech se díky Bohu začaly budovat blikající modré pásy, takže neslyšící vidí, že se blíží metro. Ale většině jsou tyhle věci asi spíš jedno.“
Úspěšní neslyšící
Atmosféru v Hradešíně si pochvalovali místní i návštěvníci ze světa. Třeba rodiče soutěžícího Mexičana Bruna Ramireze, který z přehlídkového mola všechny přítomné obveseloval. „Tahle akce je velmi pěkná, přijelo sem tolik lidí ze všech koutů světa. A jsem velmi hrdá na to, že můj syn zde může reprezentovat Mexiko. Děkujeme moc za pozvání,“ říká paní Ramirezová. V tu chvíli netuší, že její dvacetiletý syn v listopadu zemře na srdeční zástavu.
„Já jsem z Indie a moje dcera Nishtha Dudeja se stala Miss neslyšící Asie,“ představuje se pan Dudeja. „Narodila se hluchá. Sedm let chodila na terapii a teď dokáže mluvit. Poslali jsme ji do normální školy, ne do školy pro neslyšící. Takže moc neumí znakový jazyk, ale mluví. Vystudovala obchod a teď dělá doktorát z ekonomiky. Také je mezinárodní tenisovou hráčkou. Už třikrát reprezentovala Indii na paralympiádě a jednou na světovém mistrovství v tenise neslyšících. Takže za Indii hraje tenis už deset let.“ A samotná nejkrásnější neslyšící dívka Asie k tomu dodává: „Měla jsem husí kůži, když jsem vyhrála, a jsem moc ráda, že mohu Indii něco vrátit.“
O svých schopnostech nenechá nikoho na pochybách také Čech Jan Emmer, nejkrásnější neslyšící muž světa za rok 2018. Pracuje na úřadě městské části Praha 6 jako rozpočtový pracovník. „Dělám různé administrativní práce, co je potřeba, a ve volném čase si přivydělávám jako řidič Uberu.“ Handicap ho prý nijak zvlášť neomezuje.
„Vždycky říkám na začátku, že neslyším. A většinou to lidé respektují. Vždycky si ukážeme, zda jde o správné místo, a samozřejmě člověk jede podle navigace. Objednají si vás odněkud někam. Když řeknu, že jsem neslyšící, lidé většinou mluví pomalu a já jim zvládnu odezírat.“ Ale i Jan Emmer se někdy setká s diskriminací. „Záleží na člověku a v případě Uberu také na tom, zda je zákazník opilý,“ dodává.
Izolace?
Osob se sluchovým postižením je v Česku odhadem na půl milionu, včetně starých lidí, kteří ztrácí sluch v důsledku věku. Osob těžce sluchově postižených od raného věku je na 50 tisíc a zhruba 10 tisíc z nich používá český znakový jazyk. Registrovaných tlumočníků českého znakového jazyka je však jen 80-100.
Neslyšící jsou mistři řeči těla, tvrdí spoluzakladatelka projektu NáZNAK
Jaké by to bylo žít bez sluchu? Díky projektu NáZNAK to může každý zažít na vlastní kůži. Stačí vyrazit do Centra Martin na pražském Žižkově. Více o světě neslyšících hovořila v Magazínu Leonardo spoluzakladatelka projektu Lucie Přibylová.
„Tak nám vlastně vychází jeden tlumočník na sto neslyšících, což znamená, že jsou dost často nedostupní,“ upozorňuje Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR. Když neslyšící potřebuje třeba rychle odjet do nemocnice, sehnat živého překladatele je krajně obtížné. „Je možné kontaktovat on-line tlumočníka a pokusit se tu situaci řešit,“ vysvětluje Prokopiusová.
Tlumočnictví znakového jazyka se u nás učí na jedné vyšší odborné škole, která má nyní otevřené tři ročníky, a pak také na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Počet absolventů však stále nestačí. Řady expertů této nedostatkové profese by mohly rozšířit některé slyšící děti neslyšících rodičů, pokud by bylo tlumočnictví znakového jazyka zařazeno do Národní soustavy kvalifikací. Problém tkví podle Šárky Prokopiusové v testech, které nemá kdo zaplatit. Přitom jde odhadem o jeden milion korun.
Neslyšící však trápí především izolace. „Chybí nám informace. Co nám kdo nezprostředkuje, co si nemůžeme přečíst, to nevíme. Je to izolace často i v rodině, když je celá rodina slyšící a dítě neslyšící. Někteří rodiče se znakový jazyk naučí, ale není jich moc, takže je to určitě velká izolace a velké osamění,“ vysvětluje prezidentka svazu.
Nabízí se vzít postižené dítě a poslat je do školy mezi neslyšící, mezi sobě rovné. Spousta rodičů se však snaží raději své děti integrovat a sama komunita nemá jasno v tom, co je lepší. Podle Šárky Prokopiusové záleží na každém jednotlivém případu. „To, co může u jednoho dítěte fungovat, u jiného fungovat nebude.“ Jde o různé předpoklady jednotlivých dětí a také o funkčnost rodiny.
Rozdíl také bude v tom, zda rodina žije ve městě, nebo na vesnici. „Pro každé dítě by se měla volit ideální cesta. Jsou lidé, kteří by mluvit mohli, ale je jim dobře v komunitě neslyšících, a naopak je spousta neslyšících, kteří by podle lékařských zpráv neměli vůbec mluvit, ale dokázali se vypracovat. Vybrali si cestu boje a zapojení se do slyšící společnosti.“
Odezírání vs. znakování
Rodiče mohou své handicapované ratolesti dát do základních škol označených jako školy pro děti se sluchovým postižením. Dvě z nich – jedna pražská v Ječné ulici a jedna v Ostravě Porubě – jsou primárně zaměřené na nedoslýchavé. Ostatní pokrývají celé spektrum sluchových vad. Podle Šárky Prokopiusové tkví potíž v tom, že škol je příliš mnoho. „Ty školy se musí uživit, a tak přijímají i děti, které nemají jen sluchovou vadu. Učitel pak nemůže pracovat čistě pro neslyšící děti.“ Zatímco u nás je speciálních škol čtrnáct, Švédsko se srovnatelným počtem obyvatel a přitom daleko větší rozlohou, jich má podle Prokopiusové pouze pět.
Jak může genetika pomoci neslyšícím?
Vědci z Tel Avivu odhalili geny, které jsou klíčové pro vývoj sluchu u myší. Pomohla jim v tom mapa chemických přívěsků, které ovlivňují vypínání a zapínání genů pro obnovu vlásků vnitřního ucha.
„Sluchový handicap rovná se informační bariéra,“ říká mluvčí Svazu neslyšících a nedoslýchavých Veronika Cézová. Boří tak představu a častý omyl, že neslyšící si mohou všechno přečíst. Mohou, ale nemusí textu rozumět. „Pro neslyšící není čeština mateřským jazykem. Mnozí mají s češtinou potíže. Když neslyšícímu přijde dopis z banky, často s ním utíká za námi,“ říká Cézová.
„I lékaři nám říkají, to je dobré, my si to napíšeme,“ přidává se Šárka Prokopiusová, „ale není to pravda, pro těch asi 10 tisíc neslyšících to neplatí. Je to podobné, jako když většina z nás dnes umí aspoň trochu pasivně anglicky. Tak podobně to mají neslyšící s češtinou.“ Tábory zastánců orální metody, kdy se neslyšící složitě učí mluvit a v komunikaci odezírá, a zastánců znakování se podle prezidentky Svazu neslyšících a nedoslýchavých stále nesmířily. Více jsou však dnes podle ní slyšet zastánci znakování.
A čím může pomoci slyšící majorita? Šárka Prokopiusová by především doporučila, aby se slyšící nebáli s neslyšícími komunikovat. „Často se setkávám s tím, že když někomu řeknu, že neslyším, nebo že chci, aby mi něco zopakoval, tak se lidé leknou, omluví se a utečou. A to je hrozná škoda, protože si myslím, že nepotřebujeme nic moc. Potřebujeme na vás dobře vidět, potřebujeme dobré světlo, pár dobrých podmínek a určitě se nějak domluvíme.“
Diskriminace na trhu práce
S přímou diskriminací se neslyšící setkávají nejčastěji na trhu práce. Podle Prokopiusové stále přetrvává předsudek, že neslyšící nemohou pracovat na určitých pozicích. Přitom by stačilo nastavit pravidla komunikace. Ve státní správě podle prezidentky úřady stále nepřijaly povinnost zajistit, aby každý člověk měl dostatek informací, a že je za to odpovědný právě státní úřad. Svaz totiž řešil třeba případ rodiny pozvané na vítání občánků – rodiny, ve které znakovali úplně všichni. „Požádali o zajištění tlumočníka a město jim odpovědělo, že to není jejich povinnost. Že tam nemusí chodit, že jim tlumočníka nezajistí,“ říká Prokopiusová, „a to je přesně ten případ, kdy by si město mělo uvědomit, že je to jeho občan, bydlí tam, má trvalé bydliště, platí daně. Mělo by mu zprostředkovat vše, co zprostředkovává ostatním občanům.“
Komunitě neslyšících by pomohla i změna zákona o televizním vysílání, který nijak nesankcionuje stanice porušující povinnosti titulkovat. Zatímco Česká televize se velmi snaží, komerční stanice podle neslyšících zákon nedodržují.
Mohou-li být nevidomí třeba skvělými maséry či ladiči pian, platí totéž pro neslyšící a nějaké specifické profese? „Když se neslyšící soustředí, tak se opravdu soustředí. Jsou velmi šikovní tam, kde je zapotřebí velká pozornost a koncentrace,“ říká Šárka Prokopiusová. Neslyšící řidiči jsou podle ní obecně lepšími řidiči než slyšící právě z tohoto důvodu.
„Kdy potřebujete v autě sluch? Když houká sanitka. Ale my to mnohem dřív často vidíme v zrcátcích právě proto, že jsme velmi pozorní. Neustále sledujeme zrcátka, mnohem více věnujeme pozornost svému okolí a nikdo nás v tom autě nerozptyluje – rádio, spolujezdec, nemůžeme telefonovat, vůbec se nebavíme. Opravdu jenom řídíme. Mám to osobně vyzkoušené. Kolikrát brzdím za manžela, když řídí. Protože já už vidím, že tři, čtyři auta před námi na dálnici brzdí a on to vidí dvě vteřiny po mně. Občas se objeví, že neslyšící by neměli řídit. Naopak. Myslím si, že když si v autě naplno pustíte rádio, tak je to vlastně úplně stejné,“ uzavírá Šárka Prokopiusová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
