Když jsem na Islandu začínal, měl jsem jednoho katolíka na kilometr, vzpomíná slovenský biskup z Reykjavíku
Dávida Tencera před devíti lety ustanovil papež František biskupem Reykjavíku. Narodil se ale v Nové Bani na Slovensku, na Islandu žije už 20 let. „Země je plus minus všude nějaká, ale člověk je šťastný tam, kde jsou dobří lidé. U nás jsou lidé sice specifičtí, ale velmi milí, takže není problém si Island oblíbit,“ říká v pořadu Hovory.
Hned na začátku prý biskupa Tencera překvapilo – ale byl to úplně jeho první zážitek, jak to tam vlastně vypadá.
Čtěte také
„Mezinárodní letiště leží v lávovém poli, ale shora to vypadá jako nějaká bažina. Takže jsem si tehdy nebyl moc jistý, jestli jsme se vůbec správně ,trefili‘,“ vzpomíná kapucín diecéze v Reykjavíku.
„Také mě překvapilo, že jsem si nebyl schopný otevřít dveře. Protože na Islandu jsou zámky naopak, všechno tam máme naopak – na rozdíl od Evropy máme odlišnou kulturu, lidé mají úplně jinou mentalitu apod. To, co ostatní asi oslovuje, je právě ta ,novost a jinakost‘ země,“ myslí si.
700kilometrová farnost
Jak se ale Slovák dostane na misii až na Island? „Po několika letech ve službě na Slovensku jsem se představených ptal, jestli bych nemohl někam na misii, a jestli si můžu vybrat, chtěl jsem někam na sever. Od malička mám rád zimu, možná i kvůli Vánocům. A v té době biskup z Reykjavíku urgentně potřeboval kněze. Tak jsem se stal osmým katolickým knězem, kvůli kapucínům tehdy vytvořil i novou farnost.“
Čtěte také
Nejde přitom o malé farnosti, dohromady se kněz měl starat o věřící, kteří žijí většinou na pobřeží, ale o velikosti 700 kilometrů. „Tehdy tam bylo asi 20 tisíc lidí a katolíků jen 700. Když tehdejší biskup žertoval, komentoval to slovy, že je to vlastně jeden katolík na kilometr,“ vzpomíná kněz.
O Islanďanech se říká, že nejsou zrovna věřící národ. „Většina Islanďanů je pokřtěno v luteránské církvi. Pak máme zhruba čtyři procenta katolíků a i další církve. Říct, že je Island bezbožný, by byl hrubý nevkus a nepravda,“ tvrdí.
Podobné povědomí je ale i o českých věřících. „Byl jsem na několika národních poutích v Česku, a když někdo tvrdí, že jste bezbožný národ, tak ať se tam zajede podívat,“ nabádá.
50 jazyků
Katolíci na Islandu jsou z valné většiny cizinci – ať už to jsou Poláci, Irové, Francouzi, Argentinci atd.
„Proti všem dalším církvím máme jedno specifikum, a to že je drtivá většina islandských katolíků imigranty, a to včetně mne. Má to své výhody i nevýhody, ale například u nás přestává být důležitý jakýkoli národní aspekt,“ naznačuje.
„Při svaté mši se tak v naší katedrále sejdou lidé, kteří mluví odhadem 50 jazyky. Mnozí neovládají islandštinu, já zas neumím ten jejich jazyk, takže se s nimi moc nedomluvím. Přesto nás spojuje liturgie a víra. A to, že se nám to děje, znamená, že spolu tvoříme novou islandskou katolickou kulturu.“
„Nás tak nespojuje jazyk, nespojuje nás společná kultura ani minulost, ale jen to, že se nám ukázal Bůh a že máme všichni dar věřit,“ uzavírá biskup Dávid Tencer.
Proč jsou Islanďané hlavně luteráni? A co odpovídá lidem, kteří jsou zvědaví na vybuchující sopky? Poslechněte si v audiozáznamu pořadu Hovory Petra Viziny.
Související
-
Islanďané protestují proti chovu lososů v krutých podmínkách. Narušují i populace volně žijících ryb
Přímo u pobřeží Islandu provozují dvě obrovské společnosti lososí farmy. V beznadějně přeplněných sítích tam chovají plovoucí mrtvoly, popisuje německý magazín Der Spiegel.
-
Každý desátý Islanďan napsal knihu, říká Petr Minařík a zve na Měsíc autorského čtení
Na festivalu Měsíc autorského čtení zajišťuje novinky každého ročníku zahraniční host. Tím je literatura určité země anebo města. V letošním roce je to literatura Islandu.
-
Mladý Islanďan, který tvoří hudbu ve sklepě, má na Spotify miliony posluchačů
Teprve devatenáctiletý mladík s uměleckým jménem Ouse je tak vedle Sigur Rós a Björk jedním z nejhranějších islandských umělců.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
