Kdo s kým a za co

14. říjen 2003

V Berlíně a v Paříži, kde mají dost starostí sami se sebou, přibyly ještě problémy s jejich evropskými partnery. I když tito evropští partneři by možná opáčili, že naopak jim přibývají starosti s Francií a Německem. Tvrzení takto protichůdná napovídají, že na obzoru je svízel, kterou nelze podcenit. V Elysejském paláci by asi špicovali uši, kdyby se jen doslechli, že ona svízel by se nejlépe dala přirovnat k problémům, které mívají poslední půlstoletí Evropané s Američany.

Hádanka obsažená v přirovnání není tak složitá, jak by se mohla zdát. Evropané - a i dnešní doba to potvrzuje - jsou nespokojeni, když se zámořský spojenec na jejich vkus příliš angažuje na starém kontinentu, zároveň se ale bručívají, když ve Spojených státech načas převládne pokušení izolacionismu. Podobně část Evropanů skuhrá, když Paříž s Berlínem fungují jako sehraný tandem, jehož spojenému vlivu se nedá odolat, ale evropská kolečka přestávají do sebe zapadat, když se v souladu netočí to francouzské s tím německým. Názorný příklad, jak to vypadá v případě souhry, má ještě v živé paměti britský premiér Tony Blair. Právě před rokem si prezident Jacques Chirac a kancléř Gerhard Schröder před pravidelným podzimním summitem Evropské unie srovnali vzájemně noty týkající se společné zemědělské politiky tak, že ostatním nezbylo než podle nich odtroubit. Následné vzájemné výpady hraničící s osobními urážkami už byly jen kouřovou clonou, kterou se hráči - vítězní i poražení - snažili zakrýt pocity triumfu nebo zklamání.

Připomínka loňské bruselské vrcholné schůzky je nanejvýš na místě dnes, kdy se chystá její letošní repríza. I nyní se krátce před jejím startem sešel Chirac se Schröderem, aby si v neděli večer v Elysejském paláci dohodli společný postup. Zprvu jen v komorním kvartetu za přizvukování šéfů obou diplomacií Dominiqua de Villepina a Joschky Fischera a potom už v plných sestavách obou delegací při pracovní večeři. Kdyby každá evropská země, která by toužila zvědět, co a jak se při neděli dohodlo, mohla vyslat na výzvědy svou pohádkovou mušku, tak by si Elysejský palác vysloužil pověst poněkud zanedbané domácnosti. Oficiálně ze společného jednání pronikly na veřejnost snadno odhadnutelné banality: obě země se budou snažit, aby snížily své deficity veřejných rozpočtů pod hranici stanovenou v pověstných maastrichtských kritériích pro státy používající euro. Povinné rétorické cvičení bylo nevyhnutelné, protože Chirac a Schröder si jako zkušení politici dokázali spočítat, že právě rozpočtová disciplína je jejich slabinou, a proto vstřícnost bez závazných slibů je na místě.

Více otázek než odpovědí věští sdělení, že se co se týče projektu evropské ústavy. Francie a Německo sdílejí stejný názor a že by byly rády, kdyby nynější i budoucí členové Evropské unie dospěli k dohodě před koncem tohoto roku a kdyby tato dohoda byla svým obsahem "co nejblíže" návrhu, který už leží na stole. Při mezinárodních jednáních úspěch a nezdar často nejvíce záleží na slůvkách, jež lze snadno přehlédnout. Proto se až na konci týden v Bruselu, anebo možná až v prosinci v Římě dozvíme, co měli pánové Chirac a Schröder na mysli tím "co nejblíže".

Včera není dnes, zpívává se v jedné zlidovělé písni Suchého a Šlitra. V Paříži a v Berlíně si ale dovedou spočítat, že ani loni nemusí letos. Při loňském bruselském představení francouzsko-německého dua se ještě hrálo mezi patnácti hráči, i když příštích deset již obrazně řečeno podupávalo za dveřmi jednací místnosti. Tento podzim jsou již u stolu a jak ukázal římský start jednání o evropské ústavě, neváhají vzít si nahlas slovo. Teorie o proměnlivé evropské geometrii se začíná stávat skutečností.Velcí i malí, staří i noví členové unie pokukují, kdo a s kým tvoří nová spojenectví. Ještě loni to vypadalo, že menší a střední země mohou počítat s pomocí států, které jsou jim velikostí blízké a které přitom patří k nejzkušenějším, protože stály u počátků evropské integrace. Firma se zkratkou Benelux ale nyní sblížila se francouzsko-německým tandemem.

V dané konstelaci bude mnoho záležet na postoji Británie, jejíž premiér musí do puntíku propočítat, co v kterém spojenectví může získat a co v kterém ztratit. Nováčci jako Česká republika budou zase zvědavi, jak si povedou jejich nečekaní partneři Finsko a Rakousko. Zvláště diplomacie připravovaná v Helsinkách si získala v nynější patnáctce v minulých letech respekt ani ne tak kvůli silným slovům či tvrdošíjnému odporu, ale kvůli bystrému odhadu, kdy a v čem trvat na svém a kdy naopak opustit ztracenou vartu.

Netřeba pochybovat, že v Elysejském paláci si v neděli dali na sestavě večerního menu záležet. Stejně tak lze předpokládat, že politici tak ostřílení jako prezident Chirac a kancléř Schröder se shodli také v tom, že svůj letošní jídelníček připravují už ne pro patnáct, ale pětadvacet rozdílných žaludků. Jestli výsledný pokrm bude také stravitelný, to se teprve ukáže.

autor: Adam Černý
Spustit audio