Kdo letěl ve zříceném letounu z Bejrútu do Adis Abeby?

Zatím se tedy vynořila řada spekulací, počínaje selháním pilota v bouři, a konče teroristickým útokem. O konspirační teorie není na Blízkém východě nikdy nouze, a tak se například objevilo tvrzení, že za pádem letadla jsou teroristé, kterým vadí etiopská angažovanost v proti-islamistických akcích. Zatím stále musíme počítat s tím, že šlo o tragickou náhodu, které se v letecké přepravě nevyhnutelně čas od času dějí - sama firma Ethiopian Airlines zaznamenala poslední podobný případ v roce 1988. Momentálně je tedy na pádu letounu nejzajímavější otázka, která souvisí s překvapivě čilým dopravním ruchem mezi Etiopií a Libanonem, respektive s přítomností mnoha Libanonců v Etiopii a vůbec v Africe, a naopak mnoha Afričanů, zejména Etiopanů v Libanonu. Jde o dva paralelní na sobě nezávislé fenomény, které však odhalují hluboké a někdy i tragické problémy těchto dvou teritorií. Začněme otázkou libanonské diaspory v Africe. Je dobře známo, že více Libanonců žije mimo Libanon, než v zemi samotné, což mimo jiné souvisí se skutečností, že z nestabilní a patnáctiletou občanskou válkou decimované země mnoho Libanonců odešlo za klidem a větší prosperitou. Většina libanonských exulantů dnes žije v Latinské Americe, ale také v Evropě, a kupodivu i Africe. Jde zejména o západní Afriku, přičemž přítomnost Libanonců je možné vystopovat do 19. století. Důvody jsou několikeré, a v určitou dobu všechny působily zároveň. Byla to krize libanonského zemědělství, omezení přistěhovalectví v Americe, kam předtím Libanonci mířily, a také velké francouzské investice v některých afrických zemích, jako bylo pobřeží Slonoviny nebo Senegal. Francouzi potřebovali schopné organizátory a zprostředkovatele pro své firmy, a frankofonní Libanonci pocházející ze země kulturně i politicky spojené s Francií byli přirozenou volbou. Dnes v Západní Africe žije podle některých odhadů až čtvrt milionu Libanonců nebo lidí libanonského původu. Libanonci se rychle prosadili zejména v obchodě, a to jak legálním, tak i nelegálním - mnoho z nich stojí za pašováním diamantů nebo zbraní. Většina z nich však prostě jen těží se své komparativní výhody - jsou vzdělanější než jejich okolí, a využívají rozsáhlých rodinných sítí, které jim umožňují efektivní zapojení do mezinárodního obchodu. Jejich postavení však nebylo vždy jednoduché, a mezi původními obyvateli a libanonskými přistěhovalci panuje dlouhodobé napětí. Libanonské komunity v Africe se proto často uchylovaly pod ochranu mocných rodin hostitelských států. Ty zas těžily z obchodních znalostí Libanonců a jejich kontaktů. Jak napsal analytik BBC Andrew Walker, mnozí západoafričtí bosové vědí, že je pro ně výhodné užívat služeb Libanonců, chtějí-li zbohatnout. Libanonci se již dáno stali součásti ekonomických ale i politických a kulturních vazeb afrických států, což u některých jejich bližních vyvolává nesouhlas, nebo i nenávist. Právě lety z Blízkého východu do Západní Afriky vedou přes Etiopii, a mnozí z těch, kdo seděli na palubě zřítivšího se letounu patřili k zahraničním Libanoncům. Ještě mnohem tísnivější je ovšem jiný příběh, totiž ten, který přivedl mnohé Afričany, zejména Etiopany do Libanonu. Správě bychom měli říci Etiopanky a Afričanky, protože se jedná téměř bezvýhradně o mladé ženy, které přijíždějí do relativně zámožného Libanonu pracovat jako pomocnice v domácnosti. Tam jsou ovšem tyto ženy velmi často vystaveny špatnému zacházení, od osmnáctihodinové denní práce a ponižování ze strany zaměstnavatelských rodin, až po mučení a sexuální zneužívání. Vznikly sice některé organizace na podporu těchto žen, ale ani ty neměly velký úspěch - dívky jsou pod velkým tlakem, aby vydělávaly peníze pro své rodiny v Africe, a navíc se vzhledem k tabu vlastních společností neodváží mluvit o zneužívání, kterému jsou vystaveny. Jen v samotném Bejrútu žije asi 15 tisíc Etiopanek, jde však také o chudé dívky z africké Eritreje či Súdánu, ale také jižní a jihovýchodní Asie. Podobný, a mnohdy ještě hlubší problém existuje i v jiných blízkovýchodních státech, zejména Saúdské Arábii, ve Spojených arabských emirátech a dalších zemích Perského zálivu. Obliba zaměstnávání žen z velmi chudých států na blízkém východě roste, protože jednoduché práce, na které byly dříve najímány Palestinky, Egypťanky nebo Syřanky, začaly být vnímány jako tak nízké, že je možné je svěřit jen ženám z velmi chudých a etnicky odlišných zemí, které jsou navíc motivovány k naprosté poslušnosti. Postavení zahraničních pomocnic je většinou naprosto neřešitelné, a řešením pro ně často není ani odchod od zaměstnavatelské rodiny, protože bez pasu a peněz se stávají ilegálními pracovnicemi a jejich situace je ještě horší. V samotném Libanonu se alespoň začalo mluvit vloni v listopadu, když během několika dní spáchaly sebevraždu čtyři ženy - ročně jsou to však minimálně desítky případů, další jsou kvalifikovány jako pracovní nehody, pády z vysokých pater a podobně. Na palubě etiopského letadla, které se v pondělí zřítilo do Středozemního moře, byly možná i ženy, které se vracely z pobytu v Libanonu nebo jiném státu v regionu. Zpráva o jejich smrti se dostala do téměř světových novin, ale téměř vůbec žádná média nevěnují pozornost smrti desítek dalších, které si v zoufalství život vzaly samy, a tisíců jiných, které jsou denně vystaveny moderní formě nevolnictví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .