Kdo je vinen?

Tentokrát do ruské společnosti, která si v posledních deseti letech zvykla na až nabubřele sebevědomý tón svých nejvyšších představitelů doma i ve světě, žádajících pro Rusko nové velmocenské výsluní, jež musí všichni respektovat, ona tradiční otázka vtrhla s naléhavostí, jež daleko přesahuje již zmíněnou sportovní pohromu. Mnoho Rusů se začíná ptát, zda poměry v ruském sportu nejsou jen přesným odrazem toho, co petrodolarová mana posledního desetiletí učinila s celou jejich vlastí.

Jako první na nevoli nejvyššího mocenského tandemu Medveděv-Putin racionálně a vskutku rozumně reagoval ministr sportu, turistiky a mládeže Vitalij Mutko, který prohlásil, že je ochoten na svou funkci rezignovat. Vzápětí k tomu ale celkem oprávněně dodal, že dost pochybuje, zda to ruskému sportu nějak významněji prospěje. Pan ministr má v podstatě pravdu. On sice společně s předsedou ruského olympijského výboru Ťagačovem stál za přípravou ruských olympioniků na postech nejvyšších, ale oba přísně řečeno jen naplňovali základní princip, platící pro celý ruský společenský a politický život dob putinismu: Nemusíš být ve své branži nejlepší, musíš být náš. Nezávislý týdeník Ježenědělnyj žurnal, kam v současné době přispívají nejlepší ruští novináři typu Julie Latyninové, Leonida Radzichovského, Viktora Šenderoviče či Alexandra Golce, upozorňuje na to, že pokud ministr Mutko svůj post opravdu vyklidí, bude to zároveň jedna z prvních rezignací vysokých státních úředníků, kteří si funci vysloužili příslušníci k takzvanému pitěrskému klanu Putinových nejbližších a nejvěrnějších. Ještě zajímavější kvalifikaci pro svůj úřad vykazuje již zmiňovaný předseda Ruského olympijského výboru Leonid Ťagačov. Ptáte se, jaká je jeho kvalifikace pro tuto jistě významnou funkci, vyžadující mimořádné profesionální a organizační schopnosti? Prosím! Je to lyžařský trenér Vladimira Putina. Což v současném Rusku na řízení národního olympismu, tedy na funkci se vskutku celosvětovým přesahem, bohatě stačí. Podle toho to ovšem dopadá. V případě pana Ťagačova se navíc ukázalo, že ač může být člověk do této funkce zvolen jen dvakrát, on je v ní už potřetí... Jak se zdá, stejně v řadě odvětví fungují i nominace samotných sportovců. Již zmíněná Julie Latyninová zmiňuje případ čerstvé Slovenky, biatlonistky ruského původu Anastasji Kuzminové. Ta své nové vlasti přinesla hned dvě medaile, zlatou a stříbrnou. A proč se stala občankou jiné země? Protože ve své vlasti ani nebyla do reprezentace nominována. Neměla ty správné známé. Ale to ještě nestačí. Prakticky všechna média, a to i ta jindy státní mocí dirigovaná, připomínají, že důkladnou specializovanou přípravu nejvhodnějších adeptů, o něž by pečovali skuteční odborníci, nahradily slibované finanční prémie, čtyřikrát až pětkrát vyšší než jaké dostávají reprezentanti jiných sportovních velmocí světa. Což jaksi nevyšlo a což ukázalo, že pytle peněz prostě vždy nerozhodují. O to výmluvnější je příklad rychlobruslaře Ivana Skobreva. Ten pouhých devět měsíců pracoval pod dohledem italského trenéra - a z Vancouveru přivezl dvě medaile. Inu - dobrý materiál v dobrých rukou plody přinést musí. Jen se do nich musí dostat. Publicista Vladimir Nadějin v souvislosti s olympijským nezdarem upozorňuje, že současná ruská státní moc není schopná plnit prakticky žádná svá předsevzetí a že vzpomínky na Vancouver mohou přivolat mračna i nad politickou kariéru samotného Putina. Ale i to se dá v zemi jako současné Rusko zvládnout: Nejspíš bude nařízeno, aby pohroma upadla v zapomnění. Otázkou je, jak dlouho to může a bude fungovat - a nejen ve sportu.

Pan ministr má v podstatě pravdu. On sice společně s předsedou ruského olympijského výboru Ťagačovem stál za přípravou ruských olympioniků na postech nejvyšších, ale oba přísně řečeno jen naplňovali základní princip, platící pro celý ruský společenský a politický život dob putinismu: Nemusíš být ve své branži nejlepší, musíš být náš. Nezávislý týdeník Ježenědělnyj žurnal, kam v současné době přispívají nejlepší ruští novináři typu Julie Latyninové, Leonida Radzichovského, Viktora Šenderoviče či Alexandra Golce, upozorňuje na to, že pokud ministr Mutko svůj post opravdu vyklidí, bude to zároveň jedna z prvních rezignací vysokých státních úředníků, kteří si funci vysloužili příslušníci k takzvanému pitěrskému klanu Putinových nejbližších a nejvěrnějších.

Ještě zajímavější kvalifikaci pro svůj úřad vykazuje již zmiňovaný předseda Ruského olympijského výboru Leonid Ťagačov. Ptáte se, jaká je jeho kvalifikace pro tuto jistě významnou funkci, vyžadující mimořádné profesionální a organizační schopnosti? Prosím! Je to lyžařský trenér Vladimira Putina. Což v současném Rusku na řízení národního olympismu, tedy na funkci se vskutku celosvětovým přesahem, bohatě stačí. Podle toho to ovšem dopadá. V případě pana Ťagačova se navíc ukázalo, že ač může být člověk do této funkce zvolen jen dvakrát, on je v ní už potřetí...

Jak se zdá, stejně v řadě odvětví fungují i nominace samotných sportovců. Již zmíněná Julie Latyninová zmiňuje případ čerstvé Slovenky, biatlonistky ruského původu Anastasji Kuzminové. Ta své nové vlasti přinesla hned dvě medaile, zlatou a stříbrnou. A proč se stala občankou jiné země? Protože ve své vlasti ani nebyla do reprezentace nominována. Neměla ty správné známé.

Ale to ještě nestačí. Prakticky všechna média, a to i ta jindy státní mocí dirigovaná, připomínají, že důkladnou specializovanou přípravu nejvhodnějších adeptů, o něž by pečovali skuteční odborníci, nahradily slibované finanční prémie, čtyřikrát až pětkrát vyšší než jaké dostávají reprezentanti jiných sportovních velmocí světa. Což jaksi nevyšlo a což ukázalo, že pytle peněz prostě vždy nerozhodují. O to výmluvnější je příklad rychlobruslaře Ivana Skobreva. Ten pouhých devět měsíců pracoval pod dohledem italského trenéra - a z Vancouveru přivezl dvě medaile. Inu - dobrý materiál v dobrých rukou plody přinést musí. Jen se do nich musí dostat.

Publicista Vladimir Nadějin v souvislosti s olympijským nezdarem upozorňuje, že současná ruská státní moc není schopná plnit prakticky žádná svá předsevzetí a že vzpomínky na Vancouver mohou přivolat mračna i nad politickou kariéru samotného Putina. Ale i to se dá v zemi jako současné Rusko zvládnout: Nejspíš bude nařízeno, aby pohroma upadla v zapomnění. Otázkou je, jak dlouho to může a bude fungovat - a nejen ve sportu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .