Kdo byl třináctiletý básník z Terezína Hanuš Hachenburg? Neznáme jeho tvář, ale tušíme, co asi prožil

Mezinárodní den památky obětí holocaustu si každoročně připomínáme 27. ledna. K tomu datu, na počátku roku 1945, osvobodili vojáci Rudé armády koncentrační tábor Osvětim. Našli zde přibližně sedm tisíc vězňů, kteří měli to „štěstí“, že jim nezbyly už síly na převoz do jiných koncentračních či pracovních táborů v říši. A nacisté je současně už nestihli zavraždit v plynových komorách.

Čtěte také

„Milá maminko, daří se mi dobře,“ napsal mladík v Terezíně a nacisté ho popravili. Aby zlomili další

Osvětimí prošlo na 1,3 milionu lidí. Válku z nich přežilo asi 200 tisíc. Především těch „práceschopných“. Kdo nebyl měřítky svých věznitelů označen touto otrockou nálepkou hned po příjezdu, putoval většinou rovnou do plynu. Kromě starších lidí tak čekal stejný osud i děti.

Existovaly však výjimky. Mezi ty patřili obyvatelé takzvaného rodinného tábora. Co bylo jeho přesným účelem, to je dodnes obtížně pochopitelné i pro historiky. Během let 1943 a 1944 do něj mířilo několik transportů z Terezína. Byly v nich celé rodiny, které hned po příjezdu do Osvětimi neprocházely, tak jako drtivá většina nově příchozích, selekcí.

Čtěte také

Slovo Osvětim v Terezíně nepadlo. Vzpomínky Hany Lustigové-Hnátové

„To byl právě zázrak, protože jedině to byla šance, že jsem mohl jako dítě zůstat naživu,“ vzpomíná jeden z posledních pamětníků na pobyt v osvětimském rodinném táboře Toman Brod.

Jeho cesta byla podobná, jako u mnohých dalších židovských obyvatel protektorátu. Nejprve stále více omezovaný život těch, kdo museli nosit žlutou hvězdu. Pak příjezd do Terezína v naději na trochu snesitelnější podmínky „mezi svými“. A tvrdý střet s realitou. 

Terezín byla hrůza, ale pořád mírná

Čtěte také

V Terezíně zachraňovala nemocné, v Osvětimi se starala o děti. Příběh dvacetileté dívky, která přeži

Za zdmi terezínského ghetta nebylo nicméně jen utrpení, hlad, bolest, strach a smrt.  Bylo tam také mnoho odhodlání nepodlehnout útlaku a vytvářet hodnoty, které dávají lidské existenci smysl. Vzniklo tu množství literárních i výtvarných děl, vězni hráli divadlo, psali časopisy.

Dodnes máme možnost při návštěvě terezínského památníku vidět, kolik talentovaných lidí navzdory zákazům dokázalo zachytit to, co se odehrávalo kolem nich i v nich samotných.

Z jejich děl lze vyčíst, jak byl život v ghettu těžký, ale současně jakou roli v něm hrálo přátelství a sounáležitost. Mnohým z těchto tvůrců navíc v době, kdy přišli do Terezína, ještě nebylo patnáct let. To, co po sobě zanechali a co se podařilo leckdy téměř zázrakem dochovat, tak podává mimořádné i smutné svědectví o tom, kolik talentu se společně s lidmi rozplynulo v dýmu krematorií.

Čtěte také

Osmdesáté výročí ghetta Theresienstadt. Příběh Felixe Kolmera – a desítek tisíc dalších obětí

K nezapomenutelným osobnostem terezínského ghetta patřil Hanuš Hachenburg. Básně, které psal, měly hloubku i výjimečný myšlenkový rozsah. Tím výjimečnější, že byl jejich autorem chlapec, kterému bylo třináct, čtrnáct let.

Zatímco z jeho uvažování i osobnosti máme možnost skrze terezínskou tvorbu poznat poměrně dost, jeho život je plný otazníků.

Pokusíme se ho zachytit v pořadu Téma Plus, ve kterém v té souvislosti budeme hledat odpověď ještě na další otázky. Kde se v člověku bere inspirace a touha tvořit, i když je svět kolem něj sebevíc nepřátelský? A také jak dokázala tato inspirace a tvorba překonat hradby ghett i času a promluvit k současným dětem? (repríza)