Každý dlouhověký strom je biotop, živé místo s mnoha organismy, říká ekoložka z Arniky
Marcela Klemensová se v organizaci Arnika věnuje ochraně stromů. Také organizuje anketu Alej roku, která upozorňuje na stará i právě vysazená stromořadí v krajině. „Za těch 12 let, kdy shromažďujeme informace o alejích, se zvýšila pozornost věnovaná hlavně alejím s velkým A, tedy historickým ale i dalším stromořadím složeným z mohutných stromů. Typicky jde o duby, lípy apod., která vedou k historickým dominantám, hradům ale i spirituálním místům,“ naznačuje.
Dlouho lidé do ankety přihlašovali aleje vysazené šlechtickými rody, v poslední době to jsou už i aleje vysazené nedávno. „Lidé se chtějí jako kdyby pochlubit: Podívejte se, my jsme to dokázali a také se o ty stromy staráme.“
Do soutěže přihlašují i stromořadí, která jsou ohrožena. „Typicky jde o aleje podél silnic, kde hrozí, že stromy budou padat kvůli rozšiřování silnice,“ popisuje.
Na vesnicích se ale vysazovaly hlavně užitkové stromy, kdy převládaly ovocné aleje. „Většina ovocných stromů je ale krátkověkých, dnes jsou bohužel často ve špatném stavu a dožívají. Ale v poslední době mám pocit, jakoby jim svítalo na lepší časy. Objevují se různé spolky i potulní sadaři, kteří se jim snaží věnovat a tyto aleje obnovovat.“
Větší pozornost by si podle ekoložky zasloužily hrušně. „Přestože jde o ovocný strom, tak na rozdíl od ostatních je dlouhověký. Typicky na Valašsku máme dost památných hrušní a mají tam tak trošku výsadní postavení a podle toho se k nim můžeme chovat.“
„Jsou to stromy, které vydrží po staletí u silnic, v selských sadech nebo ve volné krajině. Jsou důležité i proto, že za ten čas se stávají pomyslným domem, biotopem, živoucím místem, které na sebe navazuje další organismy,“ uzavírá.
Celé Hovory Tatiany Čabákové najdete v audiozáznamu, poslechněte si víc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
