Kateřina Smejkalová: Řídit pandemii podle naplnění nemocnic je cynické
Ze zásady řídit pandemii podle naplnění nemocnic se u nás už stal takový evergreen, nehledě na konkrétního ministra zdravotnictví, zato navzdory hlasům většiny odborníků. Ti většinou varují, že přinejmenším v českém podání – na rozdíl třeba od toho daleko sofistikovanějšího německého, kde berou vedle jiných indikátorů v úvahu i počet obsazených lůžek na 100 tisíc obyvatel – to je jako řídit auto podle toho, co řidič vidí ve zpětném zrcátku.
V obsazenosti jednotek intenzivní péče se projevuje pandemické dění až se zhruba dvoutýdenním odstupem. Když se za záchrannou brzdu zatáhne až v okamžiku, kdy se už nebezpečně plní, bude v nich pacientů pár týdnů ještě přibývat dál a hrozí kolaps.
Čtěte také
Nejde však jen o tento diletantismus – mantra řízení pandemie podle situace v nemocnicích je nadto i naprostý cynismus z hlediska lidského zdraví i práce zdravotníků. Vzbuzuje totiž dojem, jako by jediný opravdový problém bylo zhroucení nemocnic. Ve skutečnosti ale tento postoj sám generuje velkou dávku utrpení a stojí lidské životy.
Je to banální, nicméně to zřejmě stojí za to zopakovat: Čím více lidí se covidem nakazí, než se nemocnice dostanou na hranu kolapsu a vláda začne jednat, tím více lidí si bude muset projít mnohdy krajně nepříjemným onemocněním, a to i pokud se nakonec hospitalizaci vyhnou. Pojí se s ním také poměrně dlouhá pracovní neschopnost se všemi ekonomickými důsledky, které to pro jednotlivce a domácnosti v zemi s velmi nízkou nemocenskou má.
Úpatí dalšího vrcholu?
V tuzemské debatě také dlouhodobě chybí větší zohlednění fenoménu takzvaného dlouhého covidu, kdy mnohdy i jinak zcela zdraví lidé mají byť po lehkém průběhu nemoci vleklé zdravotní problémy znemožňující jim v krajním případě měsíce normálně fungovat. S každým dnem a týdnem čekání na plné nemocnice přibývá i těchto lidí a nejde jen o to, že dlouhý covid představuje katastrofu pro ně a jejich osobní životy.
Čtěte také
Podle mnohých odborníků může jít o časovanou bombu z hlediska dlouhodobějšího fungování pracovního trhu, kdy nezanedbatelná část pracovní síly nebude na neurčito schopna normálního pracovního zapojení.
Ještě dramatičtější vyhlídky však mají lidé, kteří v důsledku rozjeté pandemie skončí na jednotkách intenzivní péče. Politika se obvykle tváří, že dokud je dost ventilátorů, je všechno v pořádku. Je nepochopitelné, jak zřídka přitom zaznívají souvislosti: Výzkumy i zkušenosti z nemocnic hovoří o tom, že až polovina pacientů, kteří potřebují nejinvazivnější podporu dýchání nebo rovnou fungování všech životně důležitých orgánů, pobyt na JIP nakonec nepřežije.
Ani ti šťastnější ale po pár dnech neodejdou po svých zpátky ke svým životům – mnoho z nich potřebuje dlouhou rehabilitaci a i po ní je budou doprovázet trvalé následky. Čím více tak necháme nemocnice naplnit, tím více těch méně šťastných (rozuměj: mrtvých) i těch na měsíce, roky či navždycky zhuntovaných tím akceptujeme.
Čtěte také
V neposlední řadě je pak řízení pandemie podle obsazenosti nemocnic cynické i vůči zdravotnicím a zdravotníkům. Jedou bez pořádného odpočinku už rok a půl, jsou fyzicky i psychicky vyčerpaní. Čekání na zaplnění nemocnic pro ně neznamená nic jiného, než že další vzedmutou vlnu mají svým vypětím odrazit zase oni.
A pokud se nyní množí v horším případě přímo agresivita vůči nim, v lepším pak pouze ignorantské „co si stěžují, od toho tu přece jsou“, pak i to jde alespoň částečně na vrub právě politické rétorice, že zaplnění nemocnic až po okraj je v pořádku. A že souboj se odehrává pouze tam, zatímco my ostatní se můžeme tvářit a chovat, jako kdyby se nechumelilo.
Ačkoli by se nyní tváří v tváří poměrně nízkým číslům mohlo zdát, že nás už nic z toho nemusí zajímat, může být ve skutečnosti i aktuální pokles křivek zase jen úpatím dalšího vrcholu. Kombinace vánočních svátků, Silvestra a omicronu tomu každopádně nahrává mimořádně.
A tak pokud za pár týdnů zase dojde na řízení podle zaplněnosti nemocnic: Mysleme na to, jak cynická a prací, zdraví a životy lidí pohrdající strategie to ve skutečnosti je.
Autorka je politoložka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
