Libor Dvořák: Moskevský „klub sesazených prezidentů“ má nového člena

Když si v letošní červnové Moskvě Bašar Asad s Vladimirem Putinem spokojeně tiskli ruce, zřejmě ani jeden z nich netušil, jak brzy se uvidí znovu – tentokrát už ovšem natrvalo.

Čtěte také

Jan Fingerland: Asad si vyseděl přijetí mezi lidi

Ale o tom, že Asadova rodina už na podzim o svých dalších osudech něco věděla či alespoň tušila, svědčí informace, kterou v minulých dnech přinesla četná ruská média: Koncem letošního října prý Asadova rodina nakoupila v supermódní a supermoderní teprve rozestavěné moskevské čtvrti Moscow City 19 bytů. Inu – arabské rodiny bývají velké…

Putin se tedy o svého věrného blízkovýchodního vazala alespoň elementárně postaral a určitě ještě postará – stejně jako tomu bylo v případě ukrajinského prezidenta Janukovyče.

A ještě o pár let dřív v případě kyrgyzského prezidenta Akajeva a Tulipánové revoluce – když se situace v jejich zemích náhle vyvinula podstatně jinak, než by si Moskva bývala představovala.

Putin se o ně postará

Vstřícné gesto vůči Asadovi bylo nezbytné – vždyť moskevský „klub sesazených prezidentů“ by se v tomto neklidném světě klidně mohl rychle rozšířit a Putinovi pomahači třeba v Latinské Americe musejí mít alespoň naději, že o ně se ruský diktátor postará taky – třeba takový Maduro nebo Ortega.

Čtěte také

Libor Dvořák: Na mír se ptejte Putina, ne Ukrajiny

Faktem zůstává, že kromě samotného Asadova režimu jsou hlavními poraženými v tomto bleskovém střetu Írán a taky právě Rusko.

Tomu sice nová syrská státní moc potvrdila, že smlouvy na pronájem základen v přístavu Tartús a na letišti v Hmímímu zůstávají v platnosti, a Rusové je budou moci využívat až do počátku 60. let tohoto století.

Jak ale upozorňuje třeba takový britský znalec Ruska jako Mark Galeotti, režim nejvyšších výhod pro Rusko v Sýrii končí a náhrada za syrské zázemí se v regionu bude hledat jen těžko.

Libor Dvořák|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Syrského krachu z čistě ruského pohledu si samozřejmě všímají i ruští blogeři. Třeba Sergej Koljasnikov z uralského Jekatěrinburgu označil Putinovo počínání v syrské smršti posledních dnů za „kvintesenci zbabělosti a zrady“.

Na druhé straně je třeba Putinův krok vnímat jako ryze pragmatický – kdyby se masivně zasadil o Asadův režim, zřejmě by mu síly chyběly na daleko důležitější Ukrajině. Což nakonec rozhodlo i o osudu syrského autokrata.  

Autor je komentátor Českého rozhlasu