Kateřina Smejkalová: Předvolební rozdávání

Naposledy jsme si mohli tyto litanie vyslechnout například v debatě o zvýšení důchodů nad rámec valorizace, po sociálně demokratickém návrhu zvýšit minimální mzdu od příštího roku na 18 tisíc Kč, ze stejného soudku je ale i opovržení volební kampaní SPD lákající na levné potraviny.

Čtěte také

Pekarová Adamová: Jsme zadlužení až po uši. Nemůžeme si dovolit vyšší důchody ani nic, co není nutné

Všechny pohrdlivé interpretace můžou sloužit maximálně jako stmelující folklór v rámci té části politického spektra, která očividně ztratila kontakt s materiální realitou rozsáhlých vrstev zdejší společnosti.

Že by tím šlo přesvědčit kohokoli z těch, které podobné sliby, návrhy a dárky oslovují, je naopak v podstatě vyloučeno. A v krajním případě je dokonce lhostejnost vůči tomu, na co zmíněné věci reagují, do náruče posledně jmenovaných extremistů může vhánět o to víc.

Nejde přitom o to, že bychom neměli pečlivě zvažovat náklady politických opatření, usilovat o komplexní debatu o jejich přínosech a záporech nebo vůbec realizovatelnosti jako takové či rezignovat na sofistikovanější a dlouhodobější strategie pro zajištění prosperity a sociální soudržnosti. To vše je beze sporu na místě.

Nelegitimní „kupování voličů“?

Jenže místo propracovanější argumentace v tomto smyslu se dotčenými negativními komentáři často line hlavně naprosté nepochopení pro to, že se někdo může nacházet v takové situaci, že pro něj pár stovek za měsíc navíc či vejce za pár korun mohou skutečně být rozhodujícím volebním impulsem. A podprahově snad i opovržení těmi, kdo si to v životě nezvládli zařídit lépe.

Čtěte také

Petr Holub: 300 korun důchodcům? Víc, než si můžeme dovolit

Alternativně v nich pak otázka nákladů zcela zastiňuje jakékoli zohlednění toho, že všechny návrhy nepředstavují žádné zhýralé rozmazlování, ale reagují na reálně existující, palčivý problém.

Právě to je tváří v tvář objektivní a na stokrát zmapované situaci u nás zarážející. Není tak divu, když to pro dotčené svědčí o mimořádné lhostejnosti hraničící s ignorancí.

Vezměme si namátkou několik známých faktů: statisíce lidí u nás jsou kvůli půjčkám často na zcela běžné výdaje v exekuci a k živobytí jim po srážkách zbývá nezabavitelná částka pod hranicí chudoby.

Ceny bytů u nás jsou v poměru k příjmu v Evropě na špici, nájmy v Praze v průměru překračují nájmy ve všech německých velkoměstech s výjimkou Mnichova a ani v menších městech nejsou adekvátní zdejším příjmům. Sociální bydlení či městské regulované nájmy u nás naopak prakticky neexistují.

Ceny většiny spotřebního zboží u nás dávno v důsledku otevření trhu dosáhly západoevropských hodnot, takže se na nákupy za hranice už nejezdí za zbožím u nás nedostupným, nýbrž levnějším (a mnohdy kvalitnějším).

Čtěte také

Populismus rozděluje lid proti elitě, vede k hromadění moci a zvůli, vysvětluje expert Walter Ötsch

Naše mzdy a veškeré z nich odpočítané dávky jako důchody však zůstávají na evropském chvostu, a to i při zohlednění toho, co u nás ještě přeci jen levnější než jinde je.  

Není tak divu, že podle expertů a expertek z Platformy pro minimální důstojnou mzdu až polovina lidí u nás nedosáhne na takovou odměnu za práci, za kterou by bylo možné pokrýt všechny zcela běžné výdaje včetně drobného spoření na nenadálé situace či právě důchod.

Politické návrhy na hmatatelné a rychlé vylepšení ekonomické situace lidí tak plní zcela oprávněný účel politiky, protože co jiného jím je než boj s problémy a zlepšování životních podmínek. A je tak absurdní nálepkovat je jako nějaké nelegitimní „kupování voličů“.

Jako u mnoha argumentačních figur české politické debaty je symptomatické, že kupříkladu v německé společenské diskuzi by je v takto primitivní a všudypřítomné podobě pohledal, a to v jakémkoli jejím ideologickém koutě.

Voliče a voličky by si totiž nikdo takto znemožňovat a jejich existenční problémy odbývat nedovolil.

Autorka je politoložka