Kateřina Smejkalová: Je stát opravdu přebujelý a má se na něm šetřit?

Podezřelé je přitom už jen toto číslo – ministři a ministryně jsou v úřadech jen něco přes měsíc, těžko tedy může jít o počet vzešlý ze sofistikované analýzy toho, kde lidí vůči agendě skutečně přebývá, jaké procesy by se daly třeba digitalizací optimalizovat či jaké odpovědnosti se stát může zbavit úplně.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Zmrazení platů státních zaměstnanců za časů vysoké inflace a rostoucích nákladů na energie může být velkou ránou

Očividně na to vláda tedy jde odzadu, od kýžených úspor, což samo o sobě nevěstí nic dobrého.

Její členové se nadto ohánějí argumenty, které jsou v lepším případě zavádějící a v horším rovnou lživé. Často slýcháme, jak si státní úředníci se svými v průměru vyššími platy žijí na úkor soukromého sektoru, který na ně vydělává.

Fakt je ale ten, že platový průměr ve veřejné sféře táhne nahoru vyšší potřebná kvalifikace jejích zaměstnanců – špatně placení dělníci se zde zkrátka na rozdíl od soukromého sektoru nevyskytují.

Srovnají-li se finanční podmínky pouze vysokoškolsky vzdělaných lidí, státní správa s byznysem naopak konkurenceschopná není. Ve skutečnosti by tak stát potřeboval kvalitní, kvalifikované lidi naopak lákat na ještě daleko vyšší finanční ohodnocení.

Daňová valorizace

Dokola omílané je také tvrzení, že náš stát je výjimečně přebujelý. Odůvodňuje se tím jak osekávání míst ve veřejném sektoru, tak snižování či zmrazování dalších jeho výdajů.

Čtěte také

Petr Šabata: Nová vláda brzdí růst učitelských platů. Je to velká chyba

Realita je však taková, že všechny země od nás na západ, ke kterému se obzvlášť vládnoucí koalice tak ráda vztahuje, dokud jde jen o líbivé obecné fráze, mají veřejné výdaje v poměru k HDP vyšší. Měřeno tímto mezinárodně uznávaným indikátorem tak je náš stát spíš než přebujelý slušně podvyživený.

To koneckonců například v posledních týdnech v šokující plastičnosti doložil projekt deníku Alarm „(A)sociální stát“: V žádné ze čtyř sledovaných oblastí klíčových pro společenskou stabilitu a soudržnost – při poskytování dávek v obtížných životních situacích, zprostředkování práce a u pomoci s náklady na bydlení a rodinám v potížích – stát nezvládá plnit, co by měl. Jako jeden z důvodů pro toto selhávání zde jasně vyvstává mimo jiné i to, že na odpovědných úřadech existují takové dlouhodobé podstavy, že jejich zaměstnancům na mnohdy komplikované a citlivé případy zoufale chybí čas.

Čtěte také

Vláda dělá politické gesto, ale za naše peníze, nesouhlasí se zmrazením platů šéf Soudcovské unie

Pokud tedy neplatí ani jeden z tradovaných argumentů pro šetření na státních zaměstnancích, zbývá snad už jen ten, že jinak se nám prostě dluh pod kontrolu dostat nepovede. Jenže ani to neobstojí – státní rozpočet má vedle výdajů i svou příjmovou stranu, na které by u nás byl pro sanování rozpočtu značný prostor.

Složenou daňovou kvótu, kterou se celková výše příjmů státu obvykle měří, totiž máme nižší než všechny západní země a ke zvyšování, respektive zavádění zejména majetkových daní nás už otevřeně vyzývá i OECD. Vládní koalice místo toho na příjmové straně plánuje další výpadky a pouze čas od času si dovolí hovořit o jakési tajuplné „daňové valorizaci“.

Politoložka Kateřina Smejkalová|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Sociolog Daniel Prokop nedávno v eseji pro Salon Práva trefně poznamenal, že dost dobře nemůžeme mít stávající daňový systém de facto na úrovni rozvojových zemí a zároveň robustní stát poskytující kvalitní služby jako na Západě.

S tím, jak nám vláda postupně odtajňuje své plány, se zdá, že navzdory neustálým deklaracím o Západu nám tu zřejmě daně na úrovni rozvojových zemí zůstanou nadále – a též kondice státu se vlivem vládního šetření a škrtání této nelichotivé kategorii jen dál přiblíží. 

Autorka je politoložka