Kateřina Smejkalová: Česká minimální mzda znamená chudobu navzdory práci
Jak nízké u nás máme mzdy, se při aktuální rekordní inflaci ukazuje v plné nahotě: rozsáhlé části společnosti nemají ve svých měsíčních příjmech takovou rezervu, aby z ní 15procentní zdražování vykryly, a ani v minulosti neměly možnost vytvořit si podstatnější úspory, které by jim umožnily krizi překlenout. I ti, kteří se donedávna považovali za střední třídu, nyní mnohdy musí přemýšlet o osekávání běžných výdajů, přihlášení se o dávky a v nejhorším případě o půjčkách.
Nejhůře na tom ale samozřejmě jsou ti nejméně vydělávající, tedy lidé pobírající jen minimální mzdu. Z nepochopitelných důvodů se často hovoří o tom, že jich je „pouze“ něco přes 100 tisíc, jako by takový počet osudů snad měl být zanedbatelný. Zohledníme-li i jejich závislé rodinné příslušníky, může se přitom číslo dotčených lidí blížit dokonce čtvrt milionu.
Čtěte také
Ti musí vyjít se 16200 Kč hrubého, což byla zcela zjevně příliš nízká částka již před současnou inflací, nyní je ale takováto odměna za měsíc práce na plný úvazek tváří v tvář cenám přímo skandálně nedostačující. Komu nestačí laické srovnání s aktuální cenou benzínu, elektřiny, másla či výší nájmů, má k dispozici řadu expertních důkazů.
Platforma pro minimální důstojnou mzdu spočítala, že při výši inflace za první letošní čtvrtletí je na běžné výdaje v Česku třeba alespoň bezmála 34 tisíc Kč hrubého. V Praze náklady na život dokonce atakují 40 tisíc Kč hrubého, tím pádem víc než dvakrát tolik, kolik činí zákonná minimálka. Platforma vyčíslila, že i kdyby se lidé vzdali nákladů na oblečení a volný čas a nic si neodkládali stranou, stávající minimální mzda by ani tak k vyžití nestačila.
Hlasitý protest?
Česko dlouhodobě ale vychází velmi špatně i z mezinárodních srovnání. Z hlediska nominální výše minimální mzdy jsme v EU se 3,76 eury za hodinu sedmí od konce, za Lucemburskem na špici žebříčku zaostáváme bezmála čtyřikrát.
Čtěte také
Ani když se zohlední naše ještě místy o něco nižší ceny, ze spodní čtvrtiny evropského žebříčku se nahoru neposuneme, Lucemburčané, Francouzi či Němci si toho za svou minimálku mohou dovolit až dvakrát víc.
Nejskandálnější pohled je na naši pozici v žebříčku porovnávající výši minimální mzdy s hranicí příjmové chudoby: ta je stanovena na 60 procentech příjmového mediánu v té které zemi. Česko je v celé EU nejhorší – svým pracujícím garantuje pouze o celou třetinu méně, čímž je fakticky vědomě odsuzuje k chudobě navzdory běžnému pracovnímu nasazení.
Přestože si toho němečtí pracující s minimální mzdou už teď při zohlednění rozdílů v cenách u nás a u nich mohou dovolit dvakrát tolik, vedla se u sousedů poslední roky debata o tom, že ani to k normálnímu vyžití nestačí. Od letošního podzimu se u nich tak nejnižší mzdové ohodnocení zvedne o bezmála 20 procent na 12 eur za hodinu, tedy za měsíc v přepočtu na zhruba 50 tisíc Kč hrubého.
Čtěte také
Naše odbory žádají zvýšení na 18200 Kč hrubého, tedy asi o 12 procent. Tím, že inflace je aktuálně vyšší a zřejmě svého maxima stále nedosáhla, minimální mzda by přes takové zvýšení reálně pořád poklesla. Zároveň by se tím její výše pouze lehce přehoupla přes polovinu toho, co je k životu potřeba, a to jen mimo Prahu.
Přesto od vlády a zaměstnavatelů slyšíme, že požadavek je přehnaný a nebude mu zřejmě moct být v této výši vyhověno. Lidem s nízkými příjmy tak vzkazují, že závazek zajištění důstojného ohodnocení za práci plynoucí i pro Česko z mezinárodních úmluv prostě plnit nehodlají.
Budou-li k tomu nadále udělovat hlavně knížecí rady o snižování konzumu cigaret, stahování topení či omezení cestování autem, měli by se pro jistotu seznámit s nedávným francouzským scénářem. Tam zvyšování cen benzínu bez ohledu na to, že auto mnoho lidí prostě potřebuje, aby se do té své mizerně placené práce vůbec dostalo, vedlo k rozsáhlým protestům Žlutých vest. I my se dost možná blížíme do bodu, kdy lidem s nejnižšími mzdami už nic jiného než hlasitý protest nezbude, aby s jejich týden od týdne zoufalejší situací někdo konečně začal něco dělat.
Autorka je politoložka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
