Katedrála

Vlastnictví prý bylo založeno v době, kdy ve společnosti existoval konsensus, že chrám patří Bohu a svému patronu, svatému Vítu. Byla jiná doba, jiné postavení církve, které nejde přímo přeložit do současné úřední češtiny. Ani snaha katedrále připsat veřejnoprávní funkci prý nemá v dějinách obdobu. Jediné, co se nezměnilo, je katolická církev.

Otázka zní, jestli lze tento názor bez dalšího přijmout. Přece ze 14. století, kdy se katedrála začala stavět, jsme nepřeskočili rovnou do století jednadvacátého. Ten "lid", který si dnes na katedrálu dělá nárok, se také nenarodil 25. února 1948. Možná bude lepší se podívat o pár set let zpátky a v nich vidět inspiraci, jak bychom mohli kultivovaně postupovat dnes.

Konstatujme zaprvé, že o žádný jiný kostel se nevede podobný spor jako o svatovítskou katedrálu. Proč? Protože ona jediná spolu se symbolikou církevní vyjadřuje i aspirace státní. V tomto případě se tedy nejedná o obecný vztah mezi státem a katolickou církví, ale o vztah nekatolíků k symbolu české státnosti. Většina z nich, jak lze soudit z diskuse, nijak neupírá katolické církvi právo na užívání katedrály k církevním účelům. Spor se vede o vlastnictví.

Kdo tedy byl vlastníkem katedrály? Zápis v pozemkových knihách se objevuje až v roce 1880. Proč? Když v roce 1871 vyšel zákon o pozemkových knihách, začalo se zapisovat do pozemkových knih i církevní jmění. Kostely církví státem uznaných byly tehdy považovány za věci veřejné, jestliže byly věnovány veřejné bohoslužbě. Proto se do pozemkových knih jako vlastník obvykle zapisoval "římskokatolický farní chrám". V případě svatého Víta byla uvedena "Katholische Metropolitankirche zum heiligen Veit". Jinými slovy, kostel patřil sám sobě. Právní konstrukce, která tento postup zastřešovala, vypadala následovně: katolická církev byla svazem veřejného práva a její vlastnické právo bylo omezeno účelovostí, tj. určením tohoto majetku jen k cílům kultové činnosti, vyučování a dobročinnosti. Nešlo tedy o soukromoprávní vlastnický vztah, dispozici nad majetkem měla jak církev, tak stát.

V květnu 1874 byl přijat zákon o vnějších právních poměrech církve římskokatolické. Zákon byl přijat potom, co ústava z prosince roku 1867 zrušila konkordát mezi Rakouskem a Vatikánem, který platil od roku 1855. Od prosincové ústavy byla katolická církev považována za svaz veřejného práva. Poznamenejme, že ačkoliv ve středověku byla moc církve a státu srovnatelná a katolická církev se v mnoha ohledech státní moci vymykala, v nové době už všude, i v Rakousku - Uhersku, podléhá státní moci. Role a postavení církve se tedy v dějinách výrazně proměnily.

Za první republiky se na tomto stavu prakticky nic nezměnilo. Pomiňme vývoj, k němuž došlo po roce 1945, a ptejme se: čemu se nejvíce podobá rakouská konstrukce? Položme si otázku: komu patří Český rozhlas? Když si uvědomíme, že jde o instituci založenou zákonem, která má právo disponovat majetkem, můžeme s určitým zjednodušením prohlásit, že Český rozhlas patří po majetkové stránce sám sobě.

Jinými slovy, moderní koncept veřejnoprávní společnosti se nejvíce blíží právní úpravě, jakou měl církevní majetek v době císaře Františka Josefa I., muže, o jehož náklonnosti k církvi lze stěží pochybovat.

Někteří církevní činitelé nevěří státu a mají za to, že když si nevybojují vlastnictví, bude v budoucnu hrozit, že se chrám promění na muzeum nebo na něco ještě horšího. Obávám se, že tím jenom přilévají olej do ohně a ve veřejnosti potvrzují předsudek, že je církev chtivá. Přece proti změnám v budoucnosti se nelze nijak pojistit.

Nejlepším řešením by tak byl zákon o Pražském hradu, který by z celého komplexu udělal veřejnoprávní korporaci, církvi zabezpečil její práva, bez toho, že by musela nutně být vlastníkem dotčené katedrály. Protože zákon by byl přijat podle ústavy, která vychází z vůle lidu, zmizely by námitky, které se dnes objevují. Upřímně řečeno: časy se změnily a dnes "lid" a církev nejsou jedno tělo. Je tak těžké vzít to na vědomí?