Karel Klapálek – jak se generál zapletl s politikou

7. květen 2015
Fotografie z vítězné přehlídky ar. gen. Karla Klapálka, Václavské náměstí 1945, detail

Devadesát let života, z toho deset roků ve válce a čtyři ve vězení. Takový je suchý výčet života generála Karla Klapálka – jednoho z českých generálů, který za sebou měl tvrdé válečné zkušenosti a který netajil, že v zákopech mu bylo lépe než v kancelářích štábů a ministerstev.

Z Kralup až na Sibiř

Narodil se 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují v rodině železničáře a v jeho případě mají řeči o „proletářském“ původu opodstatnění: otec Klapálkovi zemřel v osmi letech a o pět dětí se starala sama matka.

Rodina žila v Kralupech nad Vltavou a do gymnázia dojížděl Karel do Prahy. Jak vzpomínal, nejednou se stalo, že jediné, co mu maminka mohla dát do školy na cestu, byla kůrka z krajíce chleba…

Po absolvování gymnázia (1911) nastoupil jako účetní v továrně doma v Kralupech a roku 1915 byl povolán na vojnu.

Vyslali jej na haličskou frontu, kde už v září 1915 padl do ruského zajetí a na podnět emisara Wachsmanna, provádějícího nábor (tatínka později populárního herce Jiřího Voskovce), vstoupil v březnu 1916 do České družiny, předchůdkyně pozdějších československých legií v Rusku.

Klapálek prošel bitvou u Zborova, prodělal na frontě tuberkulózu a do vlasti se vrátil po legendární sibiřské anabázi lodí cestou kolem světa.

Když hrozilo gestapo

V červnu 1920 se Klapálek stal důstojníkem z povolání a prošel mnoha vojenskými funkcemi u řady útvarů v tehdejším Československu. Mimo jiné sloužil v Užhorodu, kde se nejen seznámil se svojí budoucí manželkou Olgou, ale také s člověkem, s nímž ho později mnohokrát ještě osud spojil: s Ludvíkem Svobodou.

Naposledy Klapálek sloužil od listopadu 1937 ve funkci zástupce velitele 1. pěšího pluku v rámci Zemského vojenského velitelství v Brně.

V době mobilizace v roce 1938 byl velitelem 51. pěšího pluku v Českých Budějovicích. Armáda jej po okupaci propustila v červenci 1939.

Klapálek se ihned zapojil do odbojové činnosti v organizaci Obrana národa a stal se velitelem její českobudějovické pobočky. V civilu byl ředitelem Živnostenského úřadu v Českých Budějovicích.

V květnu 1940 mu již bylo na stopě gestapo a Klapálek proto opustil vlast. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko se dostal na Blízký východ a od června 1940 se stal zástupcem velitele 4. pěšího pluku naší armády v Palestině.

Místo kanceláře na frontu

Klapálkovo jméno je spojeno s legendárním nasazením Čechoslováků do obrany obležené strategicky důležité pevnosti Tobrúk na severovýchodním pobřeží Libye.

Od října 1941 do dubna 1942 působilo pod Klapálkovým velením 643 mužů, z toho 14 padlo a 81 bylo zraněno. Šlo o první vítězný boj československé pozemní jednotky za 2. světové války a podle pamětníků se Klapálek předvedl jako mimořádně schopný velitel.

Dukla, Alej hrdinov armádny. Busta generála Karla Klapálka od sochaře Jána Kulicha

Zatímco jeho manželka byla i s dcerou internována v nacistickém táboře ve Svatobořicích u Kyjova, Klapálek se v září 1943 stal zástupcem velitele československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii a v březnu 1944 přednostou osobního a politicko-právního odboru londýnského Ministerstva národní obrany.

Práce v kanceláři v době, kdy na frontách umírali vojáci, ale Klapálkovi neseděla – a tak v srpnu 1944 využil možnosti a dobrovolně se přihlásil k přesunu k bojujícím jednotkám v Sovětském svazu.

Ve funkci velitele 3. československé samostatné brigády a později 1. československého armádního sboru se zúčastnil karpatsko-dukelské operace a následného osvobozování Slovenska a Moravy. Dvakrát byl při tom raněn.

Jak neutralizovat armádu

V květnu 1945 sice Klapálek jel na slavnostní přehlídce v čele československých vojáků po Václavském náměstí na bílém koni – ale to byl asi poslední okamžik jeho slávy.

Poté, co prezident Beneš neuspěl s návrhem jmenovat Klapálka náčelníkem generálního štábu, stal se významný frontový bojovník velitelem 1. vojenské oblasti v Praze v hodnosti divizního generála.

Jenže poválečná armáda už nebyla ta nepolitická instituce, ve které ve 30. letech vyrostl. Na velitelských místech se najednou objevovali především komunisté, v jejichž rukách bylo i vojenské obranné zpravodajství, naopak vojáci z řad legionářů byli propouštěni.

Sám Klapálek byl podle pamětníků spolehlivě nadstranickým velitelem, měl také údajně prohlásit, že si je vědom skutečnosti, že dění v armádě komunisté silně ovlivňují, ale že „…je nutné to vzít na vědomí…“

V takové atmosféře přišel únor 1948. Svědectví, jak se Karel Klapálek k uchopení moci komunisty postavil, jsou rozporná.

Jeho jméno je nejčastěji dáváno do souvislosti s tehdejším ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou. Právě s ním měl Klapálek armádu v únoru 1948 „neutralizovat“, a tím vlastně posloužit zájmům komunistické strany.

„Společně s Ludvíkem Svobodou se účastnil ustavujícího zasedání Ústředního akčního výbor Národní fronty. Jejich přítomnost a projev Ludvíka Svobody byly chápány jako podpora KSČ v době vládní krize,“ uvedl v roce 1993 předseda Klubu politických vězňů Jakub Čermín.

Po únoru 1948 působil údajně Klapálek jako předseda prověrkové komise a podepsal řadu propouštěcích rozkazů z armády.

Výzvu k emigraci nebral vážně

Klapálkovým kritikům nahrává, že v červnu 1948 vstoupil generál do KSČ, to ale nebyl jediný.

Závažnější kritika přišla v červnu 2008 od bývalého důstojníka a politického vězně Otakara Vinkláře z vojenské sekce Konfederace politických vězňů:

Hrob armádního generála Karla Klapálka, veterána 1. a 2. světové války, na pražských Olšanech

„Spolubojovníci generála Píky, mezi nimi i generálové Ludvík Svoboda a Karel Klapálek, byli v době Píkova procesu a následného odsouzení v lednu 1949 na významných postech ve vedení armády, ale nikdo z nich se Píky nezastal.“

Jiná svědectví pro změnu dokládají, že Klapálek intervenoval ve prospěch řadových západních vojáků, souzených v politických procesech.

V 1949 byl Klapálkovi propůjčen Řád Bílého lva Za vítězství. V březnu toho roku dostává zároveň varovný anonymní dopis, který jej upozorňuje na sledování a vyzývá k emigraci.

Klapálek nebral hrozbu vážně. Nicméně změny nálad ve společnosti pozoroval – a když byl z funkce ministra národní obrany odvolán Ludvík Svoboda, podává si Klapálek v dubnu 1950 žádost o udělení zdravotní dovolené.

V únoru 1951 je označen za nedůvěryhodného a dán jako politicky nespolehlivý do výslužby. Údajně byl v té době sledován vojenskou kontrarozvědkou, důkazy pro to ale neexistují.

Koncem listopadu 1952 se koná proces s Rudolfem Slánským – a padne v něm i Klapálkovo jméno.

Podle generálových vzpomínek od toho okamžiku jen čekal, kdy si pro něj přijde Státní bezpečnost. To se stalo 20. listopadu 1952, kdy byl zatčen a internován ve Valdicích (o dva dny později byl zatčen i Ludvík Svoboda).

Co napsalo Rudé právo

Roku 1953 byl vyloučen z KSČ, v únoru 1954 degradován a teprve v listopadu 1954 odsouzen na šest let na základě vykonstruovaných obvinění (za údajnou sabotáž Košického vládního programu v armádě).

V dubnu 1956 byl prý na přímluvu Nikity Sergejeviče Chruščova a sovětských maršálů Žukova a Koněva propuštěn a vojensky rehabilitován. Od té chvíle byl také vyznamenáván mnoha spojeneckými řády a medailemi.

Roku 1966 vycházejí jeho paměti (pro velký úspěch byly znovu vydány v letech 1968 a 1987), v roce 1968 je Klapálek rehabilitován i politicky a jedním z prvních kroků nového prezidenta Ludvíka Svobody je, že Klapálkovi udělí titul Hrdina ČSSR.

Přesto názory bývalých spolubojovníků na hrdinu od Tobrúku nejsou jednoznačné.

Státní bezpečnost například v říjnu 1966 získala informaci o neformálním setkání bývalých východních a západních vojáků v Litoměřicích, během něhož údajně někdejší příslušník západní armády Karel Karašínský označil Klapálka za „politickou prostitutku a kreténa“.

Klapálek dožil v bytě v Praze na Jižním Městě.

Přes všechny fámy se o něj Státní bezpečnost od jeho propuštění z vězení v roce 1956 aktivně nezajímala – nebyl na něj založen svazek, jeho jméno se pouze několikrát objevilo v jiných svazcích.

Karel Klapálek zemřel 18. listopadu 1984, zpráva o úmrtí i s fotografií vyšla o dva dny později na první straně Rudého práva. Je příznačné, že neobsahovala ani zmínku o jeho věznění v 50. letech.

V květnu 1999 se v Poslanecké sněmovně vedla rozsáhlá debata o jménech kandidátů na udělení státního vyznamenání. Prezidentovi byl navržen i Karel Klapálek, Václav Havel ale vyznamenání nakonec neudělil.

Situace se opakovala o 10 let později, kdy byl Klapálek Senátem navržen na udělení Řádu Bílého lva in memoriam. Tentokrát ale vyznamenání neudělil Václav Klaus. Nejasné postoje v únoru 1948 jsou stále položkou, která Klapálkův životopis komplikuje.

Životní příběh armádního generála Karla Klapálka vám přiblíží historik Zdenko Maršálek v pořadu Portréty. Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.

Spustit audio
autor: David Hertl