Karel Hvížďala: Zapomenutá svědectví Michala Mareše
„Jak je to vlastně s národními správci? Kdo to jsou? A jak jednají? Jsou správcové, kteří by sice byli rádi dobrými, ale nedovedou to. Tak žijí z podstaty podniku, a když tato dojde, žádají státní pokladnu a financování upadajícího podniku. A pak třetí typ – nejhorší. Národní správce, který má určeno třeba 6000 korun měsíční odměny a padesát i více vyzískaných tisíc neodvede státu, ale zastrčí si je do kapsy,“ napsal Michal Mareš pro Peroutkův Dnešek 7. dubna 1946.
Citace pochází z cyklu Přicházím z periférie republiky.
Snad nejkrutější Marešův popis situace z poválečného pohraničí po vyvraždění Židů a odsunu Němců, odešlo jich oficiálně 2,2 miliony, najdeme v jeho textu z 27. února 1947 s názvem Mezi dobrem a zlem, který pojednává o České Kamenici.
Cituje v něm Adolfa Charouze, samozvaného předsedu národního výboru, který zahájil schůzi s býkovcem v ruce, slovy: „Pánové, toto je naše nová lidová demokracie a touto budu zde vládnout.“ A tyto typy zase přišly mezi půl druhého milionu vystrašených Čechů, Slováků a Maďarů ze Žitného ostrova, kteří tam byli přesídleni či se tam dobrovolně přestěhovali.
Michal Mareš ve většině svých textů kritizované osoby nejmenuje. Proto jde vždy spíše o literární črty než o reportáže. Jeho literární schopnosti ale již rozpoznala podle jeho prvních textů Marie Pujmanová, která o něm napsala v roce 1924: „Neznám ho, ale mám ho děsně ráda. Knihy jsou divná věc. Čapek píše o Anglii s humorem a je to vážné. Mareš píše vážně, a člověk by se smál, ale smál s radostí, že je na světě takový dobrý, rozkošný, bezprostřední člověk.“
Pan Mareš byl jistě rozevlátý bohém, kamarádil se s Jaroslavem Haškem, Franzem Kafkou i třeba Františkem Langerem a měl i dobrodružné sklony, ale byl i dost vnímavý na to, aby po válce cítil nebezpečí, a přesto v této těžké době zůstal sám sebou.
Ochablý charakter jako největší český problém
Politický boj připomínal okupaci, nacistický teror střídal teror různých zlatokopů a luzy. A také teror politický, zejména ze strany komunistů. Obě skupiny se často překrývaly. Nenávist rasová byla nahrazena nenávistí třídní, nová moc využila negativního potenciálu společnosti a jen ho přesměrovala.
Tak to viděl i Ferdinand Peroutka, který si již 18. dubna 1945 do svého deníku v koncentračním táboře Buchenwald, napsal: „…lidé se bojí, nechtějí se exponovat, mlčí o svém přesvědčení. To docílil dlouholetý teror SS a zdejších komunistů... Ochablý charakter bude asi největší český problém po válce.“
A Peroutka se nemýlil: Michal Mareš, který odmítl emigrovat, byl za své články odsouzen až po komunistickém převratu na sedm let a k deseti letům ztráty občanských práv. Předčasně propuštěn nebyl a šílenství lednice, jak říkají někteří věznici či dnes lockdownu, přežil. Několik článků pana Mareše otiskla na konci 60. let Lidová demokracie a jeden text dokonce zveřejnili v Plameni.
Zemřel záhy po okupaci, v roce 1971, v osmasedmdesáti letech v Praze a rehabilitován byl až v roce 1991. Od jeho smrti uplynulo 17. února 50 let.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
