Karel Hvížďala: Vzkaz Jiřího Gruši
Grušova hlídka na Rýnu. Tak jsem nazval knihu našich rozhovorů, které jsme spolu vedli v Bonnu, v Praze a ve Vídni od počátku jeho exilu až do jeho smrti v roce 2011, tedy víc než třicet let. 10. listopadu by se tento spisovatel a diplomat dožil 85 let.
Říkával: „Tvůrce má odpovědnost za všechny mrtvé, kteří jsou v něm jako v jedinci nastřádáni… Jde o odpovědnost vlastní, nelze ji udílet, nýbrž sdílet.“ A Jiří Gruša ve mně skutečně zůstal.
Čtěte také
Gruša byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský či Milan Kundera, abych jmenoval ty nejznámější, Evropan, a všichni tito Češi a Moravané zemřeli, bohužel, v exilu kvůli svému dílu.
A jako důvod ke Grušovu vyhnání z vlasti tehdejšímu režimu posloužil román Dotazník, kvůli kterému strávil dva měsíce ve vazbě. Šlo o esejistickou meditaci nad strukturou kádrového dotazníku, která redukuje život každého člověka na umělou kostru ideologickým rastrem. Jinými slovy Gruša se vzepřel proti neživotné struktuře a praktikám tzv. normalizované společnosti, která od něj chtěla, aby hrál roli, kterou si svobodně nevybral.
Nepochopená vina
Čtěte také
Choval se tak, jak mu v mládí řekl jeho otec: „Lepší závist nepřítele než soucit přátel.“ Komunisté mu nerozuměli, to je uráželo a zároveň mu záviděli, protože nebyli obdarováni vůlí ke svobodě, což řada z nich asi instinktivně tušila.
Gruša, s kterým jsem propábil hlavně v Bonnu, kde jsme bydleli deset let kousek od sebe, nespočet hodin, byl odborník na stopy slov, které hledal pod přehršlí frází, klišé a snažil se upozorňovat na jejich původní neponičený obsah. Byl lingvistický detektiv, pátral důsledně po původních významech slov a pohrával si s nimi, aby se dostal až na dřeň.
A tato schopnost učarovala i Němcům v době, když tam pracoval jako velvyslanec. Politika i v zahraničí pro něj nefungovala jako ideologická ulita, v které by se pohodlně zabydlel, ale naopak se snažil její masku vždy rozbít, nebo alespoň nahlédnout za ni: Nasvítit to, co mělo být zapomenuto či zamaskováno, ač nás to dodnes tíží. A taky oslabuje.
Čtěte také
O češtině moc dobře věděl, že stejně jako latina nerozlišuje mezi vinou morální: culpa, a právní:, dluh, debet. Tvrdil: proto Češi nechápou pod pojmem vina automaticky dluh. V politické konstrukci jako vyhnání a odsun se pohybujeme v oblasti debetu. Vina, debet, se automaticky připisuje u nás tomu druhému. A to je samozřejmě problém, s kterým se těžko vstupuje do jakéhokoliv spolku a o to hůř do staré Evropy, jejíž židovsko-křesťanské kořeny jsou víc jak pět tisíc let staré.
Proto Gruša zdůrazňoval, že nepochopená vina může posílit mravní invaliditu národa a státu, a to ho bolestně trápilo. S takovými účelovými selháváními se setkával u našich politiků, kteří si moc vykládají jako „moci býti u toho“ a významy slov interpretují jen ve svůj prospěch.
Poukazoval na ty, kdo v politice sází na domov a národ jako na termíny, činí tak proto, že něco maskují. Říkával: „Kdo mluví o domově, mluví de facto o ovládání národa, ať tak činí vědomě, či nikoliv. Řádná sázka musí sázet na dialog, protože teprve slova, která obstojí v dialogu, mají logiku a většina společnosti je akceptuje.“
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
