Karel Hvížďala: Proč máme veřejnoprávní média

Učinil tak, když si při generální stávce v roce 1926 uvědomil, že jeho stanice nedala stejný prostor stávkujícím a stranila vládě. Zároveň získal dojem, že už dlouhodobě podléhá tlakům majitelů na komercionalizaci vysílané hudby, aby se zvyšovala poslechovost.

Obě tyto skutečnosti chápal jako selhání, protože nadržování vládě manipulovalo s veřejným míněním, místo aby napomáhalo vzniku svobodného názoru. Podobně mělo podle jeho představ prestižní médium vysílat nejrůznější hudební žánry, aby si lidé mohli sami vybrat. Razil zásadu: ve veřejnoprávních médiích má mít rozhodující roli služba, ne sledovanost.

Čtěte také

Daniela Písařovicová končí v ČT. „Může být do budoucna ohrožena, teď to nevnímám,“ řekla před rokem

Majitelé médií chtějí logicky co nejvíc vydělávat (proto pouštějí na obrazovku jen přitažlivé celebrity) a stát chce ukázat sám sebe v nejlepším světle (proto zatajuje problémy). Kvůli zmíněné selekci, kterou provádějí státní a soukromá média, tedy cenzuře, vznikla veřejnoprávní konstrukce. To byl také důvod, proč po zkušenosti se Stalinem a Hitlerem byl tento princip přenesen po roce 1945 osvětovými okupačními důstojníky vystudovanými v Oxfordu či na Harvardu do SRN, kde se zrodil taky název „Öffentlich-rechtliche Sendeanstalten“.

Nejen vysílání

V 60. letech minulého století veřejnoprávní model přijaly i Spojené státy americké a založily Public Broadcasting Service (PBS), který provozuje rádio a televizi. Starý model, který předpisoval veřejnou službu privátním vysílačům, byl dražší a zaměstnával příliš mnoho úředníků kontrolujících plnění této služby. Rozdíl mezi evropskými veřejnoprávními institucemi a PBS je jen v tom, že v USA nesmí mít v jejich vysílačích majoritu stát, města, univerzity, církve atd. Ve staré Evropě se veřejnoprávní model rozšířil v 70. letech.

Čtěte také

Mlčící většina je s Českou televizí velmi spokojená, pouze to nekřičí nahlas, říká Luboš Beniak

Ještě je třeba dodat, že rozpočet ČT je vyšší také proto, že platí síť domácích a zahraničních korespondentů, stará se o národní i mezinárodní obrazový archiv, restauruje ho, digitalizuje a obhospodařuje obrovský fundus. Financuje také hrané filmy, což privátní subjekty nedělají. A podobně i Český rozhlas spravuje obrovský zvukový archiv, vysílá pro menšiny a tak dále.

Zrušit, či nezrušit?

Rady nebo v Anglii Boards mají za úkol oddělit vysílače od vlivu politiků a byznysmenů a kontrolovat plnění veřejné služby a hospodaření. To se politikům nikde na světě nelíbí. Proto jsou tato média často cílem kritiky (viz Anglie, kde kvůli brexitu na BBC útočily obě strany), ale kromě krajní pravice a levice se nikdy nikde neuvažovalo o jejich zrušení.

Diskuse se vedou jen o změnách kvůli nové situaci na mediální krajině, kterou vyvolal hlavně internet. Naopak veřejnoprávní instituce jsou považovány za jeden z pilířů demokratického uspořádání států.

Karel Hvížďala|foto: Radko Kubičko

Důvod je zřejmý: veřejnoprávní média připomínají, na jakých hodnotách je stát postaven, a upozorňují na to, když se někdo ústavu či spojenecké závazky snaží obcházet. A hlavně vytvářejí takzvané sjednocující prostředí, které umožňuje domluvu a tvorbu již zmíněného veřejného mínění tím, že překládají ptydepe politiků, blemblem řeč PR agentur, emocionální ejakulaci bulváru a sociálních sítí do přirozeného jazyka. A na druhé straně s přiměřeným zjednodušením tlumočí do srozumitelného jazyka oborové slangy.

Vlastně dělají totéž, co dělali v 18. století encyklopedisté Diderot s d’Alembertem. Dnes jsou encyklopedisté slavní, původně však byli taky kritizovaní. Ale svoji úlohu si dokázali prosadit. Stejný úkol stojí před námi.

Autor je publicista